Ze všeho nejdůležitější je plánování. Bohužel k této problematice máme s manželem dosti odlišný přístup, což je po tolika letech soužití možná překvapivé.
Ze všeho nejdůležitější je plánování. Bohužel zjišťuji, že k této problematice máme s manželem dosti odlišný přístup. Po dvanácti letech manželství a přibližně patnácti letech soužití je to možná překvapivé. Manžel neustále plánuje akce – návštěvy, hospůdky, akce, víkendy, dovolené…. Plánuje často a rád, život je prý krátký. Mě vychovaly (maminka a babička) k přístupu „dělám, co je potřeba“. Zapomněly mi říct, že mám mít nějaké vlastní sny. Dokonce ani nezmínily, že je dobré někdy odpočívat nebo vyhradit si čas jen pro sebe. Zřejmě právě proto přízemně plánuji jediné - jak všechny individuální aktivity jednotlivých členů rodiny zvládnout a skloubit dohromady. Kdy sbalit, nakoupit, vyprat, uklidit. Manžel mi to navíc kazí přístupem „nějak to bude“ či „domluvíme se ráno“.
Jablkem sváru je již několik let trávení víkendů. Moje naivní představa je, že volné dny rodina tráví pohromadě, ideálně společnou činností. Jenže je to představa zcela nenaplnitelná.
Když choť před pár lety začal chodit v neděli večer hrát hokej, nejásala jsem. Ale zvykla jsem si – vraceli jsme se z víkendů dříve a rozhodně jsem se doma mezi pračkou a sporákem nenudila. Jedinkrát mě hokej opravdu rozhodil, když jsem byla nucena se sama dopravit do porodnice, neboť jsem budoucího otce po odehraném zápase nemohla v jednu hodinu ráno probudit. S vědomím, že bychom stejně nemohli nechat naše dvě děti samotné doma, jsem ve voze kontrakce rozdýchávala na křižovatkách. Naštěstí to nebylo daleko. Následující den budily tatínka děti (typickou otázkou „Kde je máma?“), protože byl první školní den a syn měl obavy, že přijde pozdě.
Naštěstí už jsme zavrhli nedělní gymnastiku naší dcery. Bývala někdy v 11 dopoledne, jindy odpoledne v jednu, někdy i později; každopádně díky převozům tam a zpět vždy dokonale rozhodila jakýkoli nedělní program. Pokud tedy nebyly na programu (výhradně mém) domácí práce, které mohu dělat neustále, ačkoli výsledky nejsou vidět vůbec nebo pouze krátce. Hobby jsem dříve měla rozhodně jiného druhu.
Naděje na klidnější rodinné víkendy mi trochu svitla, když dcera letos chtěla skončit s tancem. Několik předchozích roků chodila tančit závodně – dva dny v týdnu trénink, od jara do léta téměř každou sobotu soutěž (mimo Brno samozřejmě). Někdy s dopravou, často však přeprava vlastní – vždy za pomoci obětavého tatínka. Letos se rozhodla s HipHopem skončit. Jenže při výběru jiného pohybového kroužku našla zase tanec, rozdíl je jen ve stylu. Podmínky obdobné, včetně sobotních soutěží – takže mám po naději.
Protože se aktivnímu otci „taxikaření dětem“ osvědčilo, na tento školní rok naplánoval oběma větším dětem novou nedělní aktivitu – parkurový inBalance. Pokládá za důležité, aby děti uměly dělat přemety vzad. Čím dál víc mám ale dojem, že je to jen únik od běžných povinností a otravných domácích prací.
Manžel má údajně rád věci pod kontrolou. Jistě, neustále se domlouvá se stavaři, plynaři, vodaři… Ale když jsem na počátku léta chtěla vidět nějaký harmonogram, co a přibližně kdy budeme dělat, nedočkala jsem se ho. Zato jsem se nyní dočkala mrazivých rán, i když ještě nemáme ani propojené trubky starého a nového topení, natož plynový kotel. (Vlastně ani kotelna není úplně hotová.) Zjevně bylo v létě důležitější zateplovat metrové zdivo a vyrovnávat nerovnou zeď v průjezdu. Plán je plán.
Minulý týden se nám povedlo trávit jeden den odpoledne doma. Naplánovali jsme společně „práce na baráku“. Můj úkol zněl umýt z parapetů letním horkem "připečenou" lepící pásku. Fasádu prý letos dělat nebudeme, krytí parapetů se mělo odstranit dávno… Vybavena hadrem a kýblem, houbou a dávkou trpělivosti jsem vyrazila před dům drhnout (ale nepoškrábat) tři okna. Vůbec to nešlo dolů.
Otec rodiny chtěl před domem uklidit pozůstatky stavební činnosti dělníků a jiný nepořádek. Odnesl tři cihly a vyřídil dvacetiminutový telefonát. Sotva skončil, zazvonil telefon podruhé. Domlouvání se stavaři, domlouvání s maminkou synova kamaráda na společnou oslavu narozenin našich potomků…Další dvě dávky stavebního nepořádku, potom další telefonát (ani už nevím s kým). A vzápětí přijel kamarád s prázdným kontejnerem na suť. Složil ho na dvůr za manželovy asistence a pak spolu plánovali termín odvozu a jiné důležité věci. Jaké nevím, začalo se stmívat, tak jsem zanechala očisty oken a šla vařit dětem večeři.
Vyplývá z toho pro mě nepříliš povzbudiví zjištění, že naše odlišné přístupy jsou překvapivě kompatibilní – manžel naplánuje a já to vždycky nějak udělám.
