Druhý týden aktivní dovolené - se čtyřmi dětmi v Orlických horách, kde padají kroupy, zatímco v Brně schnou i kopřivy.
Z kraje pískovcových útvarů jsme se vraceli ve čtvrtek, přičemž cestou jsme se na tři hodiny zanořili do aquaparku v Čestlicích. Následným pozdním obědem v running sushi jsme splnili další dětský sen, ale současně dost provětrali tatínkovu peněženku.
Na jeden den jsme byli v práci a prováděli nezbytné přípravy na druhý týden dovolené; včetně vyzvednutí dceřiny kamarádky, kterou jsme s sebou do Orlických hor brali. Pro zpestření jsem si odpoledne proložila masírovaním a krátkou návštěvou u mamky, kde v době její nepřítomnosti zalévám mírně vadnoucí domácí květenu. Nejvíce času jsem překvapivě strávila s dcerou vybíráním plavek. Nabídka v její velikosti byla značně omezená a po půl druhé hodině jsem byla ochotná nabádat desetiletého potomka i k nudismu.
Den odjezdu do hor byl hektický. Dopoledne se po dvoře pohybovali stavební dělníci, jejichž šéf neustále bombardoval manžela informacemi, dotazy, nápady a konzultacemi. Syn si sbalil své oblečení a zavlažoval zahradu. Holčičky dlouho spaly, ale nakonec také vylezly z pelíšku a navršily dvě hromádky hadříků. Jeden kufřík si poveze do Chorvatska, kam odjíždí rovnou z Orilček i s kamarádkou. Druhou hromádku po dvou výzvách přemístila do společného batohu, kde už měl věci nejstarší syn. Batoh velkomyslně ponechala ležet u něj v pokoji.
Po poledni stavební dělníci zmizeli a hromada zavazadel u dveří povážlivě narostla. Děti dojedli zbytky jídla z ledničky a vyrazili jsme na cestu. Už při odjezdu nastaly komplikace, když mi nešel zamknout zámek a od auta jsem se vracela pustit kočky, které někdo nedopatřením zamknul v jejich kumbálu.
Cesta probíhala v klidu. Až do chvíle, kdy jsme kousek od cíle zastavili na zmrzlinu. Půjčená holčička zvracela vedle auta, zatímco manžel hledal peněženku. Marně. Zmrzlinu jsem zaplatila já a než jsem vyhodnotila stav účtu a možnosti, kde vybereme peníze, dcera obsah svého kornoutu přemístila na zem. Naštěstí se jí slečně zmrzlinářce zželelo a dostala novou náhradní.
Poslední kilometry i ubytování proběhly bez zásadních komplikací. Odpoledne jsme namísto výletu pozorovali krupobití za okny apartmánu. Bohužel při jinak příjemném vydatném dešti utrpěla nenapravitelné ztráty moje oblíbená desková hra. Naštěstí byly všechny tři ostatní rodiny v tomto směru dostatečně vybavené.
Třešničkou na dortu byl synův nevinný dotaz, vznesený kolem desáté večer - ptal se stručně: "Kde mám své věci?" Pár nevěřícných pohledů, dvě otázky... A odpověď zdrcující. Batoh zůstal doma.
Navzdory šílenému začátku byla dovolená v horách kouzelná. Po pár telefonátech (a potupnému přiznání vlastním rodičům) manžel docílil doručení batohu s dětským oblečením i své peněženky a dokladů. Zachránila nás skutečnost, že babička má klíče od domu a jedna rodina nastupovala na naši společnou dovolenou až od neděle. A obě zmíněné strany byly ochotné k součinnosti. Podotýkám, že koncem týdne vyšlo najevo, že si s sebou manžel do hor nevzal ani bundu či mikinu.
Počasí pokračovalo v tropických teplotách, ale v horském prostředí byly obvykle snesitelné. Letní hory nabízí spoustu vyžití, i neustále reptající puberťáci si nakonec každý den našli nějakou zábavnou činnost. Například lanový park v Říčkách, sjezdy na tříkolkách, šlapadlo se skluzavkou na Pastvinách nebo chytání pstruhů v Deštném. V lanovém parku manžel hlídal prcka na stezce pro nejmenší, holky šly trasu odpovídající jejich výšce a já zažila s pubertálním synem na trase vyšší obtížnosti jeden z řídkých okamžiků, kdy jsme dělali něco společně a oba rádi.
Na sklonku dovolené a dne aktivní rodiče připravili pro děti stezku odvahy. Prcek se tak bál, že mu nestačil doprovod sedmiletého kamaráda a musela jsem jít s nimi; a ještě ho nést na zádech. To se mi vymstilo, neboť jsem ve tmě na polňačce díky terénní nerovnosti upadla a otloukla si obě kolena i nos. Ruce jsem před sebe nestihla dát. Zajímavá byla skutečnost, že cestu zpět strach zcela pominul a dva mladíci se vítězoslavně hnali domů, zatímco dotlučená maminka se za nimi ploužila.
Předposlední den ráno nám odjely holky. Zvláštní pocit, nechat dceru odjet tak daleko. Bylo potom bez nich podezřele klidno, až smutno. Také se ale výrazně snížila naše útrata za obědy v restauraci.
Trochu mě zklamal puberťák, když si odmítl v keramické dílně namalovat vlastní hrníček a zanechal mě tam jen s prckem. Jak komentovala moje dávná spolužačka a hrnčířka v jedné osobě, jako skupina jsme naplnili model „malující maminky s dětmi a tatínci (a nezvedený synek) mizející v hospodě“. Já se navíc brzy nominovala do kategorie nervózní matka, až mi kamarádka nabízela panáka. Navzdory značnému psychickém vypětí jsme s menším potomkem namalovali na hrníček dva žraloky.
Paryba se stala ústředním tématem i při odjezdu. Prcek s sebou měl na dovolené několik hraček, včetně asi dvanácticentimetrového žraloka z nějaké LEGO skládačky. Manžel je na všechny barevné kostičky dost háklivý, proto jsem prcka celou dovolenou nabádala, aby žraloka hlídal a tajně (leč nedostatečně) ho střežila také. Při balení hraček jako jediný chyběl. Dedukcí jsem zjistila, že byl naposledy viděn v kaluži, která zůstala vedle apartmánů po krupobití (a kde si kluci rádi hráli)… a kterou paní správcová ve čtvrtek vymetla.
Následovalo přehrabování štěrku a hlíny nametených v trávě a i téměř nečekaný nález těla žraloka. Chyběla mu pohyblivá půlka hlavy - velikost 2 cm. Navzdory předpokládané marnosti úsilí jsem (s přestávkami na dobalení věcí) hledala dál a překvapivě našla i tuto část; aby ji kluci během jízdy do Brna nepochopitelně ztratili v autě. Jejich jedné štěstí, že se další den opět překvapivě našla.
Naštěstí nás čekala ještě neděle doma, abychom se z dovolené trochu vzpamatovali.
