Nespavost může být i pozitivní, je to otázka přístupu. O víkendu jsem malíř-natěrač a děti moji roli v rodině vnímají svérázně.
Špatně spím; minimálně od doby, kdy jsme začali uvažovat o koupi omického domečku. Ale naučila jsem se s tím pracovat. V pět ráno není moc činností, které lze vykonávat, aniž budím ostatní obyvatele domácnosti. Ale například natírání zárubní je poměrně hlukově nenáročná činnost (dokud si například nerozlijete barvu).
Víkend jsem zahájila s bílým Balakrylem, ale záhy - po trojích zárubních a snídani - jsme vyráželi vyzvednout staršího synka na rybářský tábor. Byl trochu smutný, že už je konec. Hned požadoval ujištění, že za rok může jet znovu. Uvidíme.
A jeho šťastný výraz, když si nesl obří polštář-sumce, který jsem mu v pátek koupila (po nedodané objednávce a zběsilém hledání náhrady), stál za tu snahu i peníze. I za strpení nadřazeně-shovívavých pohledů můžu v prodejně rybářských potřeb, kde jsem zamluveného sumce vyzvedávala a kde jsem v lososových šatech mezi všeobecně zeleným vybavením působila patřičně nepatřičně. Možná příště zkusím přijít oděna v khaki, ozdobena pár háčky nebo harpunou; a budou se se mnou bavit normálně.
Všichni důležití účastníci tábora se puberťákovi na vycpanou metrovou rybu podepsali, i se ochotně vyfotili a udělili královské rady do života rybáře. Rozloučili jsme se, naložili do auta zavánějící batoh a unaveného syna (stále v původním maskáčovém tričku). A rovněž prcka vykřikujícího, že chce zmrzlinu – což jsme mu pod vidinou klidnější jízdy raději splnili.
Dotazy na osobní hygienu jsem omezila na minimum; sprchu puberťák nevyhodnotil jako potřebnou, prádlo si převlíkal. Na čištění zubů jsem se raději neptala. Doma to napravíme.
Cesta byla bez zásadních komplikací - až na občasné manželovy rychlostní excesy. Před Brnem krátká kolona, to už kluci dost brblali, že mají hlad a chtějí domů. Museli ještě přečkat rychlonákup chybějících malířských potřeb v Bauhausu.
Po zbytek víkendu jsem svoje pracovní riflové kraťasy vylepšovala řadou fleků - od bílé barvy na zárubně, od lazury na dveře a v neděli též skvrnou od povidel. Také neplánovaně vzniklý otvor pod pravou zadní kapsou se zvětšil. Ještě pár praní a prošoupané kalhoty se zcela vytratí.
Děti už se mohou v svých pokojích izolovat od okolí, což prcek rychle využil a v pokojíku se zevnitř zamknul. Největší úspěch ale je, že je možné (skoro) zavřít i naši stále jedinou koupelnu se záchodem. (Navzdory faktu, že jsme šest dveří s manželem přiřezávali dva dny a zatím většina nemá namontovanou kliku.)
Potřísnění riflí „švestkovým gulášem“, jak manžel nazval bublající nahnědlou hmotu v hrnci, musím trochu rozvést. Nedělní tichá činnost na brzké ráno pro nespavé maminky byla totiž sběr ovoce. Přesně nevím, co vlastně jsem to sbírala – nějaká variace slivoní, jeden strom v zelené a druhý v načervenalé barvě. Původně jsem je považovala za ryngle, ale kamarádka s doktorátem z biologie rostlin mě vyvedla z omylu. Každopádně než se kluci probudili, bylo vypeckováno a vařila se povidla. Při natírání jsem občas odložila váleček a chopila se vařečky. Před polednem jsem vymyla sklenice a následně olizovala prázdný hrnec. Uzemnila mě ale otázka staršího synka, když se nevěřícně s důrazem na osobní zájmeno optal: „Ty vařilas povidla?“ Tolik nedůvěry k vlastní matce!? Příště už mu hrnec na vylízání nabízet nebudu.
Odpoledne se nám vrátila dcera z týdenního pobytu na chatě. Hezký pocit, mít zase všechny děti doma. Znamenalo to sice zase další dvě pračky prádla, ale vzhledem k dešitvému počasí jsem tuto činnost odložila. Kočky jsou nadšené, vrátila se jim opatrovatelka a mohly zase spát s ní. (Z čehož ale nejsem nadšená já.)
Večer mi prcek polil postel pitím, když se všichni společně s tatínkem dívali na nějaký nový film. Já první polovinu filmu - po manželské debatě na téma financí – ležela ve vaně, ZAVŘENÁ v koupelně. Odmáčela jsem ze sebe většinu zbytků vodou ředitelných barev, přesunula se do mokré postele, shlédla dramatické finále velkofilmu a usnula, aniž jsem se vůbec pokusila prcka přemístit do jeho pokoje.
