Jsme týden nezvykle téměř bezdětní. Prcek chodí do školky, puberťák je na rybářském táboře a mírně přidrzlá prepubertální dcera odjela na chatu s kamarádkou.
V tomto týdnu jsme nezvykle téměř bezdětní. Prcek chodí do školky, puberťák je do soboty na rybářském táboře a mírně přidrzlá prepubertální dcera v pondělí odjela na chatu s kamarádkou. (Samozřejmě pod bedlivým dohledem její maminky, na samostatné výlety tohoto typu dojde předpokládám o pár let později). Zprávy o nepřítomných dětech víceméně nemáme. Jen z občasného živého vysílání na FB vím, že syn chodí od neděle v jednom tričku. Snad si mění alespoň prádlo a ponožky.
Díky odjezdu své hlavní ochranitelky zůstaly kočky první den opravdu venku, kam byly v neděli vykázány. Byly z toho dost nesvé, poskakovaly po parapetech, snaživě ťukaly na okenní tabulky a usilovně nám naznačovaly, že mají být uvnitř. Nicméně jsme zůstali neoblomní a vyhnankyně to do rána bez problémů vydržely. (Jako pomstu vykonaly potřebu doprostřed průjezdu.)
Nejen kočky spaly první noc samy. Prcek večer naznal, že jde spát k sobě do pokojíčku. Ani se mu nedivím, mořská tapeta je opravdu krásná, hned bych tam nocovala také. Nechal si rozsvícenou lampičku a skutečně sám usnul. Aby pak ve dvě ráno rozespale volal a dožadoval se přesunu k nám. Je roztomilej, jak si rozespale obouvá bačkory, než se vydá na cestu dlouhou chodbou k nám. (Jen se pak už moc nevyspím.) Pendloval po nocích mezi svou a naší postelí celý zbytek týdne.
V pondělí mi přišel očekávaný balíček – vibrační bruska. Dřív jsem takovou radost mívala z nových bot. Kolegové i příbuzní se mi smějí. Už se těším, jak zrenovuji prckovi postýlku. Ale to chce čas, energii na přesun banánových beden a nábytku, počasí bez deště a koupit vhodnou zdravotně nezávadnou barvu, přičemž ani jedno ještě nenastalo.
Ve středu jsme s prckem naopak vraceli (minulý týden zakoupenou) poštovní schránku, jejíž hnědá barva se zcela neshodovala s barvou vrat a manžel tento nesoulad vyhodnotil jako naprosto zásadní a svůj odpor k ní jako nepřekonatelný. Budu asi muset najít jinou schánku podle RAL vzorníku. Jen už mi dochází fantazie, kde hledat. A že jsem prošmejdila e-shopů…
Díky manželovu pracovnímu vytížení jsem byla doma na dva dny neoficiálně prohlášena za svéprávnou a obdržela klíče od velkého auta, abychom se s prckem dostali do Brna a zpět.
Ráno vždy přijdou stavební dělníci, tak jen zamykám dům a vrata obou průjezdů nechávám otevřená. Do auta nasedáme v zahradě, kde parkujeme z důvodu nedostatku místa před domem (zapříčiněným z části lešením, z části štěrkem a pískem). Zapnu pásy prckovi, otevřu bránu v plotě, projedu, zastavím, zavřu bránu (což zvenku příliš nejde) a odjíždíme…
Návrat je mnohem komičtější, protože obvykle přijíždím v čase, kdy už dělníci nepracují. Vždycky poctivě zavřou; jak bránu, tak vrata do dvora. Potom příjezd probíhá ve sledu: zastavit na polní cestě – otevřít bránu (rovněž zvenčí téměř nemožné) – projet dovnitř – přemluvit prcka, ať počká – oběhnout v dešti půl ulice zahrad a domů k předním dveřím – otevřít oboje vrata v průjezdech – vyzvednout prcka v zahradě v autě – zavřít zadní bránu – odvláčet dítě a nákup…
Pokusím se ve vhodné chvíli navrhnout, abychom zapracovali na zavíracích (resp. otvíracích) mechanismech jednotlivých přístupových bodů. Zatím jsem ale ráda, že mám alespoň jeden klíč.
V týdnu za mnou přijela kamarádka pro rybí salát, který jsem nedávno vyrobila z našich loňských mražených cejnů. (Minule ho snědla, aniž ho nechala potřebné minimálně 3 dny zaležet). Praktická žena – náš příbytek našla hned na druhý pokus, pochválila ho a zhodnotila, že "...tak 3 miliony a 4 Ukrajince a bude to O.K." O den později sdělení doplnila o informaci, že takové bydlení je snem každé ženy, jen je v tom obvykle manželé nepodporují. Zřejmě jsem tedy šťastná žena.
Po odjezdu návštěvy jsem celý večer přenášela věci z provizorní spíže do ještě provizornější - a u toho téměř dopila zbytek medoviny. Manžel se učil na zkoušky v autoškole, aby měl papíry na velkou motorku, po které – nevím proč – usilovně touží. Vzhledem k faktu, že už téměř 25 let řídí auto (byť často tak, že se jako spolujezdec bojím), řidičák na motorku pochopitelně zvládnul.
Místo poštovní schránky na dům jsem z náhlého popudu objednala on-line synovi sumce. Tedy jen polštář; živého ať si uloví sám. Je to oblíbená ryba Jakuba Vágnera a jeho fascinace tímto tvorem se přenesla i na našeho synka. Třeba mu ho Jakub podepíše. Zvažuji i malou mořskou polštářovou rybku pro prcka, aby mu ladila do „mořského“ pokoje. Snad budou mít kluci radost.
Předposlední den v pracovním týdnu jsem po práci zopakovala kombinaci kosmetika – zahrada. Tentokrát mi liftingové sérum po obličeji při zalévání nestékalo, jelikož nebylo takové horko. Posbírala jsem v zahradě popadaná pidijablka a něco, co zřejmě nejsou ryngle. Nakrmila ryby, kočky a morčata. Očesala košík velkých švestek.
Manžel vyzvedával prcka od babičky, (která se mu odpoledne věnovala), a potom se stavovali v Brně za kamarády. Než dojeli, upekla jsem buchtu a uvařila zelnou polévku, načež chlapi povečeřeli špekáček a chleba s medem. Já snědla bezlepkovou pizzu od hodné tchýně. Mé výtvory zůstaly na další den.
Tento týden jsme toho zatím na domku bohužel moc neudělali. Ale alespoň dělníci se činili, přibylo něco na fasádě, něco v průjezdu (přičemž si stále myslím, že obojí mohlo počkat) a rovněž v kotelně. (To je dobře, příští týden má přijít také někdo od tepelného čerpadla na místní šetření). Současně přibyl na zahradě stavební materiál. Objevil se tam také vzrostlý bolševník, který bude potřeba urychleně zlikvidovat.
Budu doufat, že o víkendu konečně seřízneme délku dveří (kotoučem, který došel v pondělí), natřeme zárubně i dveře a naše bydlení bude zase malinko lidštější. Tedy alespoň do chvíle, než začneme uvnitř bourat příčky.
