Krátký víkend doma po návratu z chaty, kde jsem snad raději měli zůstat. Skřípe nám koordinace a komunikace (zjevně to souvisí). Kočky domácí vykázány na dvůr.
Sobotní návrat do omické reality byl náročný. Manžel v pracovním oděvu chystal v kuchyni špízy na večerní grilování. Připadala jsem ji jako vyvrhel, který se na den vyhnul práci výletem na chatu, byť můj milovaný muž nic neříkal. Puberťák se začal balit na rybářský tábor, mladší dva potomci tahali kočky.
Provedla jsem rychlostní úklid a otočila asi 3 pračky prádla. Návštěvu jsem uvítala ve stejných kraťasech, ve kterých jsem opouštěla chatu, s neumytou hlavou (zato s vytřenou podlahou) a při bližším zkoumání stále s rybím odérem na rukou. Naštěstí mě neočichávali. Děti si večer náramně užily a vydržely pokřikovat na trampolíně asi do půl desáté.
V neděli ráno prcek a dcera spali ještě v době, kdy manžel s puberťákem již byli na cestě na Katlov. Venkovní rolety mají něco do sebe – pokud je stáhnete, ráno vůbec nenastane. (V zimě to nebude takový rozdíl.) Nakonec děti pravděpodobně probudily až kočky, když jim začaly skákat po hlavách.
Bylo milé, že se se mnou chtěl puberťák loučit; mávala jsem mu v noční košili na ulici před průjezdem, což vzhledem ke své stydlivosti opravdu dělám zcela výjimečně. Po odjezdu chlapů jsem umývala hory nádobí z včerejší návštěvy. Začíná mi trochu (vlastně hodně) vadit kuchyň s nedostatkem pracovní plochy a bez myčky; nicméně řešení v nedohlednu. Takže rovnám skleničky na odkapávač a pokud se nevejdou, kladu na pracovní plochu utěrku a pokračuji na ní. Občas mám i utěrky dvě, ale víc se toho na linku už prostě nevejde.
Při pozdní snídani jsem seděla na posteli v naší kuchyni (nyní kombinované pouze s ložnicí) a trpělivě sundávala dolů kočku, která mi opakovaně lezla až do misky s müsli. Asi ji to naštvalo, protože za chviličku se mě prcek bezelstně zeptal, „Co to tady smldí?“ a ukazoval na mokrý žlutý flek na peřině. Letěla moje miska, chytla jsem obě kočky (jak jsou černé, úplně je nerozlišuji) a strčila jim čumáky do počůrané peřiny. Něco jsem křičela a pak letěly kočky. Nedokážu posoudit, zda takové situace někdo zvládá lépe, nikdy jsem nikoho v obdobné neviděla. Definitivně jsem se však utvrdila v přesvědčení, že kočky musí z domu. Křičela jsem ještě dlouho potom. Dcera to oplakala. Mně bylo taky smutno, ani nevím, zda jsem litovala dceru, koťata nebo sebe. Návratem k činnostem jako je vaření a praní jsem se trochu zklidnila. A poslala SMS autorovi myšlenky o těchto domácích "mazlíčcích", že kočky doma dál nesnesu.
Po návratu domů manžel za pomoci obou přítomných dětí vyklízel přístavek ve dvoře, aby v něm kočky mohly přebývat. Přemístili jim tam pelíšek, misky i kočičí záchod. Uvidíme, jak to bude fungovat. Nejsem si jistá, zda to s dcerou domysleli, jelikož jí dovolil, že v noci můžou kočky spát u ní v pokoji. Co budou dělat, pokud na ně v noci dolehne potřeba vyměšovat, mi není vůbec jasné.
V čase, kdy se dcera s tatínkem věnovali zútulňování budoucího kočičího příbytku, jsem vyklízela naši soukromou potravinovou banku. Respektive jsem si tím začala. Skutečnou spíži budeme mít v místech, kde původní majitel plánoval druhou toaletu; jen je třeba probourat dveře, postavit příčku a přeložit elektro- a vodoistalaci. Současný skládaček potravin (a řady jiných věcí) má v budoucnu zcela zaniknout, protože příčka oddělující ho od obýváku se zbourá. (Tedy pravděpodobně ne sama.)
Abych udělala alespoň první krok, rozmístila jsem část věcí na různá místa po domě a přesunula první regál s potravinami. Samozřejmě metodou „per partes“ – všechno ven, přemístit regál, přemístit původní obsah a vše uložit. Manžel byl z mé činnosti nešťastný a já z něj. Tento víkend nám komunikace poněkud vázne a NIKDO z nás za to nemůže.
Potřebovali bychom harmonogram logicky navazujících prací, na kterém bychom se oba shodli. Zatím však shoda příliš nepanuje. Není to například ani dva týdny, co jsem uklízela v komoře a nedokončené koupelně. Instrukce zněla „Hlavně mi nevyhazuj žádné bedny“. To jsem splnila, racionalizovala jsem jejich uspořádání, vytahala jinam oblečení a boty, krabice ponechala. A nyní se dozvím, že se prázdné bedny (ty pečlivě přeskládané!) vlastně klidně můžou dát do místnosti naproti přes dvůr. Můžou, to nepochybně, ale nemyslím, že to budu dělat já…
V mezidobí jsem dokončila postupné praní počůrané peřiny, ložního prádla a potahu matrace. Obrala jsem na chatě ulovené ryby, ze kterých je po upečení a přidání pár ingrediencí výborná pomazánka. (Někteří naši kamarádi už při samotném navíjení udice radostně halekají, shánějí pečivo a tvrdí, že to v podběráku je pomazánka. Patent na ni má však moje sestra.)
Ostatní ryby jsem – nerada, protože to považuji za znehodnocení – uložila do mrazáku. Na tradiční „letní Vánoce“, spočívající v klasické štědrovečerní večeři servírované v poledne na oslavu ulovení prvního kapra, nebyl letos čas ani nálada. I když dceru to trochu zklamalo, těšila se zřejmě na bramborový salát.
Odpoledne jsme téměř překvapivě dokázali doma i kooperovat - lepili jsme poslední fototapetu u dcery v pokoji. Plni zkušeností z předchozích dvou místností jsme ji nalepili profesionálně, po řádném přeměření všech šířek a délek a také sklonu stropu i přilehlých stěn. Lepidlo vystačilo. Škoda jen, že v nejbližších několika letech žádnou další téměř jistě nenalepíme. Končili jsme debatou, zda přebytky ořezávat po zaschnutí lepidla nebo ihned. Já byla pro zasychání, manžel pro okamžité řešení. Zvítězil včetně realizace.
Závěrem jsem odkráčela do koupelny smýt lepidlo z rukou a nohou (důsledek lepení v kraťasech), namalovala si něco na obličej, vyškrábla kus lepidla z vlasů a oděna do šatů zamířila do Brna, podruhé na letošní Letní scénu, a to v doprovodu maminky svého muže. Jen jsem si zapomněla dát večeři, byť dětem jsem pečivo rybí pomazánkou před odjezdem pokryla.
