kOmický blog XVI.

Poslední týden před prázdninami. Pokroky stavebních dělníků i naše. Sžívání s kočkami... a jedeme na víkend na vodu!

Ve středu přijeli montovat venkovní rolety na okna. Manžel podával průběžné zpravodajství – přijeli… nemůžou to namontovat, problém… domluvili se s dělníky a montují… Večer rolety byly instalovány. „Naši“ dělníci trochu pokročili s obkládáním fasády zateplovací hmotou. Asi to bude zvenku pěkné, až bude hotovo. (I když mi stále uniká, čím metrové cihlové zdi pomůže 10 centimetrů vaty.) Také se pomalu začali věnovat sklepním katakombám. Opět se nám u domu vyskytly hromady stavebního materiálu, tentokrát ze zadní strany domu. Ale budu výrazně klidnější, pokud bude v „kotelně“ hotovo. Tedy klidná budu opravdu až ve chvíli, až budeme mít funkční kotel.

Tento slavný den jsem rovněž byla s prckem u zubaře. Na prevenci mu našli nějaké kazy, museli jsme je řešit. Bál se předem, aniž věděl, do čeho vlastně jde. Začali jsme dobře, ale v závěru křičel, kousal pana doktora a já se neubránila hlasitému doporučení, že zub místo vrtání raději vytrhneme. Nejhorší je, že to celé budu muset absolvovat znovu.

Nově instalované venkovní rolety bylo pochopitelně třeba elektrifikovat. Příprava na jejich oživení pomocí vypínačů byla provedena už v rámci stavebních úprav v pokojích. Večer manžel povolal souseda-elektrikáře. Společnými silami to kolem desáté dokončili, (rolety fungují), přičemž stihli probrat řadu „chlapských“ témat. Nejvíce mě zaujala jejich teorie o investicích a především pak o naprosté zbytnosti zabývat se „blbinama kolem baráku“, když JEJICH úkolem je „zabezpečení rodiny“, kterou hlasitě rozvíjeli, zatímco jsem vytírala podlahu po malování. Popřemýšlím, co si pod tím mám představit.

Můj večer proběhnul střídavě ve společnosti štětce a válečku na tyči, ve špinavém triku s bílou barvou všude, nepochopitelně včetně vnitřní strany podprsenky. Pouze s výjimkou očního okolí, neb jsem si na malování stropu nasadila ochranné brýle. (Nedělní broušení omítkového tmelu bez nich mě totiž s podrážděním očí dohnalo až do lékárny). Společnost mi dělaly i kočky; zabránila jsem jim tentokrát počůrat igelit i spadnout do kýblu barvy. Nejvíc se jim líbily schůdky používané při malování. K mému překvapení se na plechových stupních kočky udržely, i když jsem schůdky přemisťovala po místnosti. A kožíšky jim zůstaly černé! Barva došla, musíme přikoupit a domalovat to na hotovo.

Na víkend bylo již dlouho v plánu vyrazit na vodu. Ve čtvrtek jsme objektivně vyhodnotili, že pokud máme zítra odjíždět na Vltavu, nemá smysl se pouštět do stavebních prací. V našem stále neorganizovaném interiéru jsme hledali spacáky, stany, ešus a kempový vařič a navzájem na sebe halekali nejasné informace o možnostech, kde by se uvedené věci mohly nalézat. Většinu jsme po chvíli úsilí nalezli. I boty do vody, které jsem stejně nakonec použila jen já. Hlavně nezapomenout nic zásadního a mít dost teplého oblečení! Dcera si ve čtvrtek balila i základ věcí na tábor, kam hned v pondělí ráno odjíždí.

Ráno bylo potřeba zásobit všechny zvířata krmivem a rostliny vodou. Prvního se ujala dcera a já, druhého syn. Snad to tam morčata, kočky i rybičky přežijí. A snad ty dvě černé ďáblice nenapáchají moc škod.

V pátek si šly velké děti do školy pouze pro vysvědčení, dopadlo uspokojivě. Po ukončení pracovní činnosti jsem vyměnila bílou sukni za poněkud nedůstojně krátké bílé kraťasy a převlékla se tak za vodáka. Cestou z práce jsem zakoupila dceři holínky (na tábor), prádelní šňůru (lano se na vodě vždycky hodí a doma s ní opravím dětské závěsné houpací křeslo) a milý pan prodavač mi vnutil i kolíčky.

Naložili jsme tři vlastní a jedno půjčené dítě a vyrazili. Cestu na Vltavu jsem doslova pročetla; nemohu koukat před sebe, když manžel řídí. Díky brzkému přemisťování jsme se naštěstí vyhnuli dopravním kolapsům. Odpoledne v kempu jsem postavila stan, zatímco manžel nabíjel telefon. Postupně se sjíždělo všech pět rodin, které se naší soukromé vodácké akce měly zúčastnit. Děti si nafoukly paddleboard a řádily na něm na řece u kempu. Také jsem se zkusila projet kousek proti proudu a pak se sklouzla zpět.

Noci v kempu ve stanu byly poněkud chladné a rušné. Ráno jsme se přemístili do Vyššího Brodu, nafasovali rafty a po přemístění vozidel vyrazili na řeku. Vltava je fajn, voda teče a všude plno hospůdek, vodních barů a jiných občerstvení. Jen poměrně hustý provoz a ceny srovnatelné s lepšími restauracemi, ovšem samozřejmě servírováno v plastu.

Počasí nám vcelku přálo. Žádnou loď jsme nepropíchli, všechny děti v pořádku dovezli do kempu… Druhý den jsme jeli z Branné do Českého Krumlova. Pošťuchování dětí a manželské dohadování tak nějak patří k říčnímu folklóru; neproběhly žádné zásadní ztráty - jedno nemocné dítě, pár spálenin od slunce a jeden vysypaný předražený zeleninový salát. I novopečení vodáci hodnotili výpravu kladně. O to horší byl potom návrat do reality.