První týden bydlení ve stále rekonstruovaném domě - zvykáme si. Malujeme pokojíčky, lepíme tapety, navštěvujeme oslavy a kočky se učí plavat.
Začátek prvního týdne provozu z nového domova byl poklidný. Ladíme sice logistické a jiné detaily, ale na konci školního roku panuje naštěstí celkově volnější tempo. Dojíždíme všichni jedním autem. Děti vykládáme všechny u školky, přičemž ty velké vodí to nejmenší dovniř a potom pokračují do školy. Pondělí a úterý byl starší syn na školním výletě. Ve středu jsem při několikáté „lovecké“ výpravě po domě (za účelem nalezení teleskopické tyčky na malířský váleček) konečně uspěla. Dosti nečekaně jsem ji našla ve spíži. Můžu vymalovat dětské pokoje!
Na zahradě jsem utrhla první cuketu, zrají i okurky, dozrává rybíz a angrešt… a ještě pořád ty borůvky. Tráva moc neroste, je sucho. Co máme kočky, dcera stejně morčata příliš ve výběhu nevenčí.
Manžel skutečně do středy obrousil a vytmelil nerovnosti omítek ve dvou ze tří pokojů. Ve čtvrtek po krátké návštěvě kamarádky jsem vybavena starými kalhotami a pracovním tričkem (v optimistické růžové barvě) začala malovat u dcery. Kočky se mi pletly pod nohy, ohromně je bavil krycí igelit na podlaze, ale jinak to šlo výborně. Prcek mi chvíli pomáhal, ale naštěstí ho to rychle přestalo bavit. Kolem desáté večer už jsem měla i setřené cákance na zemi, kde jsem ji nedokonale přikryla (nebo to kočky odhrnuly).
Zatímco já se bavila na žebříku s tyčkou či válečkem v ruce, děti spolu s manželem skládali trampolínu. Minulý týden jsme - kromě koček - přivezli domů i velkou těžkou krabici. Nějaký čas jsme vymýšleli, kam trampolínu instalovat, nakonec zvítězila nejrovnější dostupná plocha – naše pseudojezírko. Složili to bravurně, bohužel po asi čtvrt hodině začalo pršet, tak si ji děti moc neužily.
Víkend byl ve znamení oslav, celkem byly v plánu tři. V pátek jsme po práci a masážích jeli na grilovací návštěvu. Bez dcery, ta zůstala spát u kamarádky. V hlavě jsem učinila poznámku, že si musím víc vážit situací, kdy mám všechny tři děti doma. Také musím víc hlídat, co sním a vypiju.
V sobotu dopoledne byl k vymalování na řadě druhý pokoj, kde jsem ještě přebrousila dvě-tři nerovnosti omítky. Postupně jsem ale usoudila, že je to nad mé síly. Sobotní odpolední návštěvu jsem absolvovala vleže a na večerní oslavu čtyřicátin jsem se už ani neobtěžovala. Moje indispozice byla pochopitelně terčem mnoha žertíků. Ale nevadilo mi to; vlastně jsem byla ráda s kamarády, které málo vídám; nepracující, ležící.
Děti si to po vlažném začátku také docela užily, hlavně ten nejmenší, který se opravdu snadno seznamuje. Jen prudké ochlazení počasí nám trochu udělalo čáru přes rozpočet a v závěru večera už všichni seděli (a některé ležely) v zimní bundě.
V neděli jsem všechno samozřejmě chtěla dohnat, vymalovala jsem zbytek pokoje. Manžel byl dopoledne pryč a vrátil se poněkud oškubaný a odřený. Nicméně po řidičáku na motorku stále touží. Děti se konečně probojovaly k trampolíně a řádně si ji užívaly.
Odpoledne jsme zkoušeli nalepit fototapetu. Jako dítě jsem s rodiči tapetovala kde co, doma i u babiček… Tentokrát – i navzdory manželově pomoci a veškerému zakoupenému vybavení – to příliš nešlo; velkoformátový tisk a příliš tenký papír… Musíme vymyslet lepší technologii. Místo tapetování jsem proto skončila v posledním pokoji a brousila omítky, jakkoli jsem dlouho odhodlaně tvrdila, že to rozhodně dělat nebudu. Manžel s dcerou dělali bránu do zahrady, abychom „to nějak uzavřeli“. Dcera natírala a manžel přidělával půlkulatiny na rám brány. Co na tom, že brána zatím končí půl metru nad zemí a protáhl by se pod ní i hroch.
Pondělí bylo po víkendu unavené a také únavné. Tři klienti po osmihodinové pracovní době. Vzhledem ke skutečnosti, že se s manželem stále neokážeme dohodnout na počtu dopravních prostředků, kterými se dopravujeme do Brna, se pro mě večer v půl deváté musel otočit s malým autem. Jedna klientka mi trochu poťouchle navrhovala, abych vzala ještě jednoho klienta navíc, když o hodinu později jede do Omic autobus. Tomu jsem ovšem odolala. Děti doma ještě ani neležely, natož aby spaly. Ale prý celé odpoledne strávily na trampolíně. Jenže kdo je má pak ráno budit?
Znavena jsme ulehla, manžel ještě něco kutil. Nicméně pak se ozvala rána a následovalo usilovné klapání a mňoukání. Manžel nereagoval. Po chvíli marného předstírání spánku jsem se šla raději podívat. V koupelně kočka trénovala ve vaně kraula, děti zapomněly vypustit vodu. Tak jsem ji vylovila, usušila a uložila. Byla chudina docela roztřepaná, snad si to alespoň bude pamatovat. Pořád kočky nemám ráda. Život je plný paradoxů.
Zbytek týdne proběhl bez zásadnějších událostí. Jen můj muž utrousil poznámku, že nehodlá strávit život betonováním. A od babičky jsme převezli akvárium.
