Definitivně poslední týden bydlení na dvou místech. Zpracováváme letošní nadúrodu třešní, balíme kufry a naše rodina se poněkud překvapivě rozrůstá o dva členy.
Poslední týden našeho „binárního bydlení“ jsem zahájily nájezdem na zahradu. Trhaly jsme mamka, ségra i já, ale vzhledem k letošní nadměrné úrodě toho příliš neubylo. Po domluvě s manželem přišel i soused trhat višně - do sudu. Každý další den s výjimkou čtvrtku jsem byla v Omicích. V úterý přijela tchýně, kterou jsme vybavili několika bedýnkami ovoce ke zpracování. Koupila jsem velkokapacitní odpeckovávačku a obratem ji zapůjčila. Ručně by to babička mých dětí vypeckovávala asi ještě i za týden.
Na pátek jsem si schválně neobjednávala žádného klienta na masáž, chtěli jsme opravdu u maminky zabalit všechno, včetně akvárka a neuvěřitelné hromady krámů, které jsme u ní za čtvrt roku (!) nashromáždili.
Minulý víkend manžel naznačil, že má překvapení pro děti. Říkal to dost opatrně – to překvapení byly dvě kočky. Navzdory mé nijak neskrývané nedůvěře k těmto tvorům. Musela jsem to dost rozdýchávat. Děti se na překvápko hodně těšily a trochu mě tím i nakazily.
Asi čtvrtstoletí svého života jsem měla za parťáka psa (resp. dva po sobě následující psy). Bylo to krásné a složité, zejména, když jsme chtěli někam odjet. A když jsem pak měla dvě děti a k tomu psa, nevěděla jsem ani, koho dát do kočárku, koho na záda a koho hlídat, aby mi venku neprchnul.
V práci toho bylo poslední pracovní den týdne dost. Odcházela jsem s mírným zpožděním klusem, neboť obě babičky byly zaneprázdněné a potřebovala jsem do půl páté stihnout vyzvednout prcka. Povedlo se (díky nedůstojnému dobíhání MHD) těsně před zavíračkou školky.
Děti už ve čtvrtek nachystaly kufry, téměř všechno se jim povedlo sbalit. Já jsem jen přihodila pár drobností a s napětím jsme všichni očekávali manželův telefonát oznamující manželův příjezd. I s tím „překvapením“.
Po zaznění zvukového signálu jsme - obtěžkáni zavazadly - vyrazili před dům. Kočky měly být při přepravě v krabici, leč zjevně o tom nevěděly. Poskakovaly po autě, ale nakonec každé dítě jednu ukořistilo a po cestě byl klid. Původně jsme měli přislíbené dva kočičí kluky. Nevím, kde nastala chyba, ale každopádně máme malé slečny.
Na domku kočky nedůvěřivě prozkoumávaly terén. Děti z nich byly nadšené, jen si nejsem jistá, jestli to bylo vzhledem k neustálému tahání vzájemné. Děti jim vybraly jména, která si dosud nepamatuji. Zvířata mě potěšila alespoň tím, že velkou potřebu vykonávají samy od sebe na určené místo. S „malou“ si nejsem tak úplně jistá, raději zatím nepátrám. Dcera však díky kočkám zcela zapomněla, že má i dvě morčata. Tak jim občas strčím něco k jídlu já.
Pátek by měl být zaznamenán do rodinné kroniky s velkým „D“ nejen proto, že je nás od dva (čtyřnožce) víc. Ode dneška oficiálně skončila odluka a jsme sestěhovaní na domek. Jako další krok k jeho uzpůsobení k bydlení jsem odstranila igelitovou plachtu, která dosud oddělovala zádveří a dětské pokoje od ostatních prostor. Tímto počinem - a odstraněním několika skříněk a krabic - se zprůchodnila průběžná chodba a už nemusíme na záchod chodit přes dvůr. Beru to jako úspěch, téměř rovný vlastnímu stěhování.
Později večer proběhla očekávaná scéna, když jsem trvala na tom, že kočky nechci doma. Mně jich bylo taky líto, jsou malinké. Tak po chvíli dceřina breku vyhrály kočky a nechali jsme je alespoň v zádveří (+ 3 nedkončené dětské pokoje a koupelna). Mají se královsky – obývají plochu rovnou přibližně velikosti našeho původního bytu.
A to jsem opomněla poznamenat, že díky manželovi už nám i v koupelně splachuje záchod, další drobný krůček v cestě za normálním bydlením. Kočkám je to jedno. Ale pravda je, že jsem je ráno našla právě schoulené u odpadové roury, ačkoli mají za dveřmi svůj pelíšek.
Tento víkend nás (po dohodě s manželem) výjimečně neoblažili svojí přítomností dělníci. Dodělávají jinou stavbu a u nás momentálně nic „nehoří“. Nerada přiznávám, že jsem byla z klid bez zedníků opravdu ráda. I když se nic neudělá…
V sobotu jsme byli pozváni na oběd ke tchýni, dodatečně oslavit její narozeniny. Chtěla přivézt nějaké borůvky na dezert, natrhala jsem jich za pomoci štaflí koš. Dobu pobytu na rodinném obědě vnímám jako intenzivně relaxační. A připíjeli jsme si francouzským šampaňským. Cestou domů jsme v nyní již bývalém provizorním domově u maminky vyzvedli druhý kufr věcí, (který se v pátek nevešel), akvárium jsme zatím ponechali. Vyzvedneme příště. Večer probíhala poslední pracovní společenská akce s mojí účastí a manžel vzal děti na festival RE:PUBLIKA na výstaviště. Končila jsem pracovní část kolem třiadvacáté hodiny večerní a byla jsem opravdu ráda, že to mám za sebou.
Na neděli jsem odvážně naplánovala manželovi, že by konečně napravil škody, které na omítkách v dětských pokojích napáchali dělníci. Zjevně se mu však do tmelení a zejména broušení nechtělo. Udělal spoustu jiných věcí, například uklidil zápraží. (Nikdy dříve jsem si pod tím pojmem nic nepředstavovala, ale teď takový prostor opravdu máme!) Uklidil jej z části, zbytek mi velkomyslně přenechal. Ale pytle s cementem tam prý mám nechat. Nakonec se přece jen k omítkám dostal, ačkoli z pochopitelných důvodů stihl jen část. Poté se mi snažil předvést, jak se to dělá – nicméně odolala jsem. Věnovala jsem se raději praní, vaření, sběru zahradních plodů a úklidu toho zápraží. Odpoledne dcera a muž odjeli na závěrečnou taneční show. Abych se přiznala, jsem ráda, že poslední.
Na jednu stranu se tam dcera řadu věcí naučila, na druhou stranu pro mě sobotní soutěže dlouhodobě představují zásah do rodinného života. A vždycky se cítím trochu nedůstojně, když zůstaneme s kluky doma, kde se věnuji nezáživným domácím pracím a všichni tři čekáme, kdy se ti dva vrátí. Když jsem nám našla program, byli ti dva „tanečníci“ ukřivdění, že nebyli s námi. Pokud to všechno ještě korunují hláškou, že oběd nebudou, protože měli párek v rohlíku a cukrovou vatu... obrací se mi žaludek a kudla v kapse.
Jakmile manžel odpoledne odjel za dcerou, objevila se hlášená návštěva ve složení maminka, teta, strýc a pes. Byla jsem ráda, že si odvezou část úrody. Upekla jsem i ilustrační třešňovou bublaninu. Z remosky je malinká, téměř celá během návštěvy zmizela; i když starší syn s tím výrazně pomohl. (Pro jistotu jsem pak upekla ještě jednu pro ty dva nepřítomné). Po kávě jsme šli trhat třešně. Borůvky, co jsou ve skutečnosti plody muchovníku kanadského (tedy zřejmě muchy), už jsem natrhané měla.
Mamča zjevně nebrala mé varování, že vedle v zahradě mají velkého psa, (téměř vlka), který umí zvednout plot, dostatečně vážně. Její sedmikilový tvor neurčité rasy se tak dlouho proháněl po zahradě, až se na něj „vlk“ přišel podívat zblízka. Naštěstí ho nesežral a návštěva i s nezakousnutým psem nás krátce poté opustila. Před odjezdem utrousili několik rad na téma kastrování koček, zjevně předpokládajíc, že jako matka tří dětí nemám o kočičím rozmnožovacím procesu ponětí.
Taneční show se trochu protáhla, až jsem začala přemýšlet, jestli nemám manžela a dceru jít hledat do příkopů přilehlých omickým serpentinám. Přijeli o půl deváté s úsměvem na rtech. Já byla na pokraji sil a neměla ani sílu mluvit. Tolik k začátkům opětovného sžívání rodiny. Večer jsem prckovi napustila vanu s pěnou, kterou jsem mu už dlouho slibovala.
