kOmický blog VIII.

Přelom dubna a května přinesl několik drobných změn, na zásadní přesun z provizorního bydlení stále čekáme.

Čas utíká snad ještě rychleji, než mizí peníze za stavební práce a vybavení… Jen zatím přesun z provizoria u babičky na domek v nedohlednu. Duben pryč, stromy odkvetlé - a to i u nás na kopečku v závratné nadmořské výšce (380 m.n.m.). Počasí bylo na duben opravdu teplé, díky tomu se konečně mírně zvedla i teplota uvnitř našeho domu!

Absolvovala jsem s prckem sobotní brigádu ve školce na zahradě, abych si procvičila hrabání listí a vytrhávání kořenů (z pískoviště, nikoli ze záhonu). Absolvovali jsme pálení čarodějnic v Žebětíně… a přežila jsem. Asi mě čeká ještě dost práce, nebo nejsem taková ježibaba.

Dcera má období tanečních soutěží, soboty tráví převážně mimo domov. Alespoň z nich (zatím) vozí medaile – jenže každou druhou soutěž jí manžel dělá řidiče a jsou oba většinu dne pryč.

Na domku postupně dělníci zlikvidovali sprchu a záchod v jediné funkční koupelně a téměř dodělali dětské pokojíčky. Kvůli novému vjezdu ubourali kus zdi a přesunuli stávající vrata z vnějšího do vnitřního obvodu průjezdu – konečně práce, která je vidět (a bohužel nemá na naše bydlení zásadní vliv).

Máme nové okapy. Respektive máme okapy i na místech, kde se předtím nevyskytovaly. To ocení zejména náš soused, kterému (předpokládám) poslední jedno až dvě desetiletí všechna voda z poloviny naší střechy crčela na pozemek. Já cením dobře odvedenou práci.

Máme nové morče jménem Beky, ke kterému jsme si po týdnu koupili druhé, aby mu nebylo smutno. S oběma jsme pak absolvovali návštěvu u sestry. Bydlí už asi 12 let, takže mají téměř (až na pár drobností) hotovo. Vypustili jsme obě morčata, aby pohnojila jejich anglický trávník. Manželovi trochu ztuhly rysy, když sestra na jeho otázku, „Jak často sekáš trávu?“, prostě odvětila: „Dvakrát týdně“. Hned v pondělí objednal akumulátorovou sekačku.

Největší zlom na přelomu dubna a května: už 3x jsme na domku všichni v provizorních podmínkách přespali! Ráno je důležité brzo vstát a použít koupelnu a záchod dříve, než přijdou dělníci na stavbu. Také je dobré se zavčas převléknout z noční košile. Ale všem třem dětem se to náramně líbí. Nejmenšímu dokonce tak, že první noc prospal celou ve vlastní posteli. Zřejmě byl však jen zmožený únavou, další noc jsem si ho kolem druhé hodiny ranní nesla do naší postele na základě rozespalé výzvy „Haló, pojďte si pro mě, chci spát s vámi“. Převlékání ani čurání v zahradě ho netrápí.

Svátek práce jsem strávila – jak jinak – prací. Přistavili nám malý náklaďák na odvoz suti ze dvora. Soudě podle velikosti hromady, (která neomylně přitahuje všechny malé děti), náklaďáčků naložíme hrubým odhadem pět. Abych proces urychlila, šla jsem házet taky. Ze suti se dost prášilo a po chvíli jsme byli všichni šediví od paty k hlavě. Stavební prach řádně tuží vlasy (pokud nějaké máte). Ale dvůr trochu prokouknul. A házení lopatou navíc jistě příznivě formuje postavu.

Po úspěchu akce „opeč si svůj špekáček“ jsme k večeru provedli další skupinku našich kamarádů po zákoutích domu i zahrady. V rámci příprav na opékání jsem po zkušenosti z minula chtěla vyrobit pár kamenných stupů, aby se na plácek k ohništi lépe chodilo. Nějak jsem se do toho nečekaně zabrala; kromě čtyř schodů jsem z kamení v momentální inspiraci vyrobila i skalku, byť zatím bez rostlin. Volala jsem mamince, jestli by mi z chaty nějakou odolnou rostlinku nepřivezla… Ale nakonec mě skalničkami zachránila sestra.

Celkově se nám nahromadily „společenské akce“. V pátek před dalším květnovým svátkem jsme navštívili dodatečné pálení čarodějnic se skupinkou dětí a rodičů ze školky (odešli jsme zavčas, některým účastníkům nebylo druhý den dobře). Později večer - už přecpaní karcinogenní uzeninou – jsme stihli další přátelské grilování u kamarádů v Žebětíně.

Kamarádka v rozvodovém řízení stavěla za vydatné pomoci budoucího exmanžela dům. Grilovali jsme na půli cesty mezi jejím a jeho domem, přičemž tato vzdálenost se počítá spíše v metrech než v desítkách metrů. Věřím, že jsou oba zralí lidé a vědí, co dělají… V zimě jsme se trochu škádlily, která budeme bydlet dřív. Vyhrála to na celé čáře. Má téměř hotovo. A má to v domečku moc hezké.

U nás v Omicích stále trvale bydlí jen manžel, podporován africkými šneky, kteří navzdory vzrůstu vnitřní teploty domu zahájili protestní spánek. A také nově občas s morčaty, která si zvykají na místní prostředí i na sebe. Já s dětmi jen tu a tam přespíme.

Dětské pokojíčky mají už okna, instalovali je v pátek. Těšila jsem se na ně. A po návratu z grilování jsem je obrečela. Nechápu, proč vždycky výrobci složitě zaměřují stavební otvory a nakonec místo oken vyrobí střílny. Když jsme měnili stará paneláková okna za plastová, dopadlo to stejně. A to se pořád jednalo o výrazně větší plochu skla a výrazně menší podlahovou plochu pokojů… Snad si zvyknu. Nebo tam prostě nebudu chodit. Nebo to přebudujeme na atomový kryt. Síla zdí by tomu pomalu odpovídala; a to ještě nemáme vnější zateplení.