kOmický blog CDLXVII.

Uzené se zelím a bramborovým knedlíkem mám spojené se svátečními obědy u babičky; aktualizace rodinné tradice ale pravděpodobně nemá šanci na úspěch.

Když jsme jako součást výhry v tombole donesli domů kysané zelí a uzené krůtí stehno, nejstarší potomek bystře navrhl jejich vhodné užití v kuchyni. Tradiční pokrmy obohacují náš jídelníček zřídka, synkův nápad jsem proto ocenila.

Souhra náhod mi při nákupu přihrála pod ruce sáček s bezlepkovým knedlíkem v prášku s významnou slevou z důvodu expirace, čímž bylo o rodinném obědě rozhodnuto. Leč moje radost byla předčasná.

Opásána zástěrou (z důvodu neuvážené koupě světlých domácích kalhot) jsem pátrala v sítích, zda k přípravě zelí neexistuje nějaká speciální vychytávka, která mi dosud unikala. S uzeným masem mnoho práce nebylo a u lepkové i bezlepkové varianty knedlíků jsem hodlala dodržet návod k přípravě uvedený na jejich obalu.

U klasické verze se to i povedlo. Bezlepková se vyznačovala požadavky na přidání dalších ingrediencí a použití časovače při odpočívání a hnětení těsta. Navzdory usilovné snaze vypadalo těsto značně nevábně po celou dobu zpracování - jako převážná většina bezlepkových polotovarů bylo řídké, škrobovité a odporně lepivé. O jeho významnou část jsem (naštěstí) přišla při několikanásobném mytí rukou behěm přípravy.

Autor myšlenky klasického svátečního obědu se při náhodné cestě kuchyní (za dopolední svačinkou) s pohledem ulpívajícím na lepku prosté hmotě nejistě přeptal, co že se bude dnes servírovat. Ujistila jsem ho, že tento konkrétní experiment nebude muset pozřít; což ho evidentně potěšilo.

Zatímco klasické bramborové knedlíky - ponořeny do vroucí vody - nevykazovaly žádné odchylky od normálu, bezlepkové se nafukovaly, praskaly a v závěru opět zdrcávaly. Po uplynutí doby varu byly na talíř vyjmuty čtyři úhledné válečky bramborového těsta na povrchu mírně oslizlé a stejné množství podivných slizkých útvarů naprosto neprobouzejících chuť k jídlu.

Na rozdíl od babičky jsem nepodávala polévku s játrovými knedlíčky (neb játra nebyla součástí výhry). Rodinní příslušníci - nepoznamenáni mými vzpomínkami - spokojeně nakládali na talíře plátky knedlíků, naběračky zelí a kusy masa. Evidentně šťastni, že jejich konzumaci pochybný bezlepkový výtvor neohrozí.

Opatrně jsem oddělila dva kousky vařené hmoty k doplnění tria na talíři. (Vydržely tam jednoznačně nejdéle.) Vzhledem k jejich konzistenci mám obavy, že mi v útrobách leží dodnes, (zatímco nesnědené zbytky pohltil odpadkový koš). Nedostatek snahy si vyčítat nemohu.

Až příště potkám zlevněný knedlík v prášku, budu již vědět, proč jej poučení zákazníci na dietě nekupují. Ale s tradiční českou kuchyní to nevzdávám - příště zkusím svíčkovou, kterou vařím průměrně jedenkrát za čtvrt století. Pro sebe raději bez přílohy...