V rámci kulturního vyžití a projektu Ženy ženám jsem se ve společnosti několika kamarádek zúčastnila speciálního promítání filmu v univerzitním kině Scala; a pochopitelně následného soukromého programu.
Můj společenský život již třetí pětiletku hodně pokulhává. Pokud nepočítám kulturní akce, kterých se účastním pracovně; bez nároku na mzdu, zato v časech, kdy mají obvykle lidé zaměstnaní v kanceláři (s pevnou pracovní dobou) volno.
Velmi povrchní přehled o kulturním a společenském dění si udržuji skládáním mozaiky zaslechnutých částí zpráv z médií, titulků na webu či v denním tisku, nechtěně vyslechnutých hovorů a různorodých dalších zdrojů… Není to se mnou úplně špatné; například při sledování hokeje pod zkratkami SPA – LIB neočekávám (jako jistá nejmenovaná kamarádka) Španělsko vs. Libanon a zkušeně hledám v českém rybníčku.
Občas mi manžel nebo kamarádky nabídnou možnost nadstandardního kulturního rozvoje, abych jim samou prací nezakrněla. Aktuálně populární český film Ženy v běhu sliboval příjemně strávený večer; při pozvání jsme neváhala a bývalé sousedce přislíbila účast na této dámské záležitosti. Drahý choť neměl námitek; páteční večery stejně trávím v masérské provozovně napravováním bolavých zad klientů na svém „vedlejšáku“.
Recenzi na film jsem náhodou četla; nejednalo se právě o oslavné ódy, nicméně autor připouštěl hojnou návštěvnost a kamarádi se při produkci hromadně dobře bavili. Konkrétně jsem byla předem upozorněna na několik podobností čistě náhodných – a skutečně; řada prvoplánových gagů byla jako vystřižená z naší rodinné kroniky.
Mezi koncem pracovní doby a promítáním jsem přislíbila navštívit nemocnou maminku a donést jí nákup. Tento plán mi operativně přeorganizovala sestra, když se akutně dožadovala lymfodrenáže. Vyslala jsem ji opatřit mamince proviant a následně jí pomohla od tělesných obtíží. Musela jsem potom nedůstojně dobíhat tramvaj a v kině vyslechnout nelichotivé komentáře, (když jsem procházela do středu řady plné diváků), ale stihla jsem to. Stihly to i další dvě účastnice, které si z neznámých důvodů spletly kino a přišly až těsně před zhasnutím (a s krabicí popcornu).
Po shlédnutí filmu jsme měly v plánu v klidu posedět a vstřebat umělecký zážitek. Pokud ale v pátek večer vyrážíte do ulic moravské metropole, i na chladném počátku března čekejte davy. Za dobu, kdy jsem naposledy trávila večer v restauračním zařízení v Brně se toho hodně změnilo. Hospůdek přibylo lineárně, hostů exponenciálně. Zjevně to souvisí s rostoucí ekonomikou a vysokými procentními nárůsty mezd.
Naše pokusy o infiltraci vycházely dlouho naprázdno. Dámy kráčející plným lokálem vyvolávaly převážně shovívavé úsměvy – předjímající naši naivitu v pokročilém věku. (V rámci zachování zbytků sebevědomí nevylučuji ani možnost, že jsme ve složení bruneta, zrzka a skoroblondýna každá našla své obdivovatele.) V osm večer hosté jistě neměli tolik popito, aby neviděli náš stupeň omšelosti. (Mě často starší paní v zrcadle zaskočí, a to ji vídám denně).
Zkušenější kamarádky zamířily do několika osvědčených míst, ale stoly byly obvykle prázdné jen v případě, že na nich byla umístěna elegantní cedulka s důstojným nápisem RESERVÉ. Pamětliva slov svého muže, brunetka nás nakonec nasměrovala na počátek ulice Údolní, kde je údajně vždycky prázdno. Empiricky jsme si tezi potvrdily. Navzdory dobrému jídlu i výběru piva; snad jen obsluha nebyla z nejrychlejších.
Nad pivem a tatarákem jsme probraly nejen film, ale i celou škálu dalších témat inspirovaných především rodinným životem. Došlo i na praktické věci - mimo jiné mám přislíbenou k zapůjčení remosku suplující chybějící troubu v naší provizorní kuchyni. Ačkoli předchozí (rovněž vypůjčenou) jsem definitivně vyřadila z provozu. Rovněž mám hřejivý pocit, že ve většině tragikomických domácích situací nejsem zdaleka sama.
Celkový dojem z večera je ten, že není všechno tak, jak to na první pohled vypadá.
