Cestování s velkou rodinou je super. Organizace školního roku a sportuchtiví potomci nás v nebývalé součinnosti donutili k týdenní dovolené v Rakousku.
Jarní prázdniny jsou předmětem rozporů v naší rodině. Manžela z nepochopitelných důvodů přestalo bavit lyžování. Dokonce natolik, že letos navzdory finančním omezením navrhoval dovolenou v teplých krajích, ačkoli ji kožní lékaři vyloženě nedoporučují.
K radosti dětí i mojí ale zvítězila klasická sněžná varianta a volný čas jsme strávili v menším lyžařském středisku v Rakousku.
Lachtal máme odzkoušený z předminulého roku; jeho výraznou předností je ubytování v apartmánech přímo u svahu. Jeho další – lehce spornou – výhodou je přítomnost několika rodin našich kamarádů s dětmi. Příležitost se s kamarády bavit je vykoupena zvýšenou konzumací nejrůznějších pochutin a alkoholu; přičemž obojímu se na dovolené odolává velmi těžko.
Vlastní tři děti se pravděpodobně zdály na jarní prázdniny manželovi málo, (dovolenou s nám trávili převážně kamarádi se třemi, jedni dokonce čtyřmi dětmi); proto jsme si půjčili holčičku navíc. Začínám toto dceru naší kamarádky a současně spolužačku naší dcery vnímat jako „neoficiálně adoptovanou“. Někdy mám dokonce pocit, že na ve vztahu k tatínkovi žárlí naše vlastní dcera.
Tímto počinem jsme dokonale naplnili naše šestimístné vozidlo i „až“ šestilůžkový apartmán. Byli jsme tím ale s manželem odsouzeni nocovat na rozkládacím gauči v kuchyni; zatímco slečny okupovaly manželskou postel a synci patrovou palandu ve vedlejším pokoji. (Netřeba zdůrazňovat, že pětiletý prcek se kolem druhé hodiny ranní pravidelně přemisťoval mezi nás a ponechával mi velkorysých 30 cm plochy lůžka u zdi.)
Adoptovaná účastnice zájezdu se u nás objevila už v pátek před odjezdem; a to s kufrem obřích rozměrů neznámého obsahu. Lyže, lyžáky, tašku s jídlem, batůžek na cestu a sáček na zvracení měla zvlášť. Mírně jsem zapochybovala, jak se do vozu naskládáme; ale v tomto směru nepodceňuji manžela, (který v případě potřeby nějaké zavazadlo zanechá doma).
Sama nutím naše dvě větší děti optimalizovat oblečení společně do jednoho batohu, stejně tak ukládám svých pár funkčních hadříků a prckovy svršky do prastaré „Gemmy“, (která zanedlouho oslaví třicítku, což je na batoh úctyhodný věk). Multivan nakonec pojal veškerá zavazadla a tentokrát jsme doma ani nic důležitého – vyjma tatínkových přezůvek - nezapomněli.
Cesta byla nenáročná, jen nejmladší potomek se v pětiminutových intervalech tázal: „Kdy už tam budeme?“; začal pochopitelně hned za Brnem.
Manžel pouštěl juniorům filmy, aby jim dlouhé cestování zpříjemnil. Tyto jsem ale na předním sedadle měla možnost sledovat převážně jako „rozhlasový“ přenos, obrazový záznam shlédnu snad někdy v budoucnu. Pevně věřím, že manžel věnoval svoji pozornost také více řízení než filmové produkci. Abych nezahálela, celých 500 km jsem zodpovědně pletla nákrčník, ačkoli jsem si plně vědoma možnosti autodestrukce pletacím drátem při automobilové kolizi.
Původní plán zastavit se v čínské restauraci typu „all you can eat“ nevyšel, majitel s personálem zjevně důstojně slavil čínský nový rok a na okně se skvěla obří cedule s nápisem URLAUB. Náhradním řešením se stal McDonald, z čehož pro mě vyplývalo dojídání hranolků po dětech jako náhražka oběda. Jako dítě jsem měla pommes frites ráda, ale při četnosti konzumace k nim pociťuji nyní spíše opačný vztah.
V závěru cesty se naše „půjčená holčička“ pozvracela, ale na její žaludeční labilitu už jsme zvyklí a obvykle i připravení. V případě nouze používáme igelitové sáčky od svačiny.
Kolem šestnácté hodiny odpoledne jsme byli ubytovaní a čekal nás úžasný týden.
