Měsíc bez kávy a alkoholu mám úspěšně za sebou. Nejednalo se o novoroční předsevzetí, (která zásadně nedělám), ale o předvánoční rozhodnutí.
Pochopitelně rozhodnutí učiněné po zralé úvaze ještě dříve, než na mě dolehly následky svátečního přejídání a silvestrovského veselí. Dokonce mnohem dříve, než jsem zjistila, že „suchý únor“ je globálně rozšířená výzva, která podlehla část mých kamarádů. Ale kdo by zcela abstinoval o únorových jarních prázdninách, když jede s tolika kamarády na hory? Tak statečná bohužel zajisté nejsem.
První dny letošního roku jsem nebyla schopná pozřít vůbec nic, natož kávu či alkohol – začátek naplánovaného odkyselovacího procesu byl více než snadný (stejně jako hubnutí svátečních kilogramů).
Pokušení s kávou na mě doléhalo později pouze ve chvílích, kdy se ozval zvuk mletí pražených zrnek a po kanceláři se rozlinula typická vůně. Pochopitelně všichni kolegové-provokatéři kávu průběžně bezohledně nadále popíjeli. Abych nepodlehla, naučila jsem se vystačit s inhalací její vůně. V rámci zachování zdraví bych u toho mohla i zůstat.
Při abstinování jsem zaváhala ke konci měsíčního detoxikačního období. Jeden víkend, kdy děti extrémně zlobily, nejmladší potomek měl oteklou pusu (a příšerný kašel); a navíc mě jeho starší sourozenci dorazili drzostí svých pubertálních komentářů. Byla to situace „na panáka“, kterou jsem musela chvíli vydýchávat.
Zpočátku mě i u stavebních prací napadala myšlenka, že by se (kupříkladu k obkládání zdi) hodilo víc pivo než půllitr vody vylepšený tabletami odkyselovací soli, ale nebylo to nikterak dramatické. Popíjela jsem bylinné čaje a pojídala pohanku.
Vůbec jsem netušila, že to bez mých dvou ojedinělých „neřestí“ bude tak snadné. Svou roli v tom jistě sehrál i fakt, že jsme příliš nechodili po návštěvách. Pokud už na nějakou došlo, dobrovolně jsem se nominovala do role řidiče. Mrzelo mě to jen při návštěvě u sestry, kde švagr vytáhl tři lahve kvalitních rumů a s manželem je důkladně ochutnávali. Očichávala jsem alespoň designové lahve ze silného skla.
Prvního února jsem si dopoledne dopřála první kávu. K mému údivu mi vůbec nechutnala, ačkoli voněla krásně. Budu muset překonat počáteční odpor.
Večer se doma manžel optal, zda chci něco nalít. Nebyla jsem zásadně proti, ale z panáka slivovice, který přede mnou přistál jsem rovněž nebyla nadšená, ač byla poctivá domácí.
Někde jsem četla část článku o osobě, která se vsadila s kamarády, že měsíc nebude pít alkohol a kávu. Prý už nikdy znovu nezačala, jelikož to na ni mělo zázračné účinky. Všechny „zázraky“ beru s rezervou, stejně jako články s podezřelým úvodem; proto jsem nedočetla do konce.
U mě byl účinek opačný. Začala jsem si připadat ošklivější a kamarádky mi několikrát mile sdělily, že vypadám unaveně. Svou vinu na tom měl částečně i váhový úbytek, ale zásadní jistě ne. Kdybych neměla i vnější negativní komentáře, mohla bych se domnívat, že se mi zlepšil zrak. Ale nemaje dioptrií, toto vysvětlení by neobstálo. Asi opravdu všichni stárneme a chvilkové odříkání na tom nic zásadního nezmění.
Definitivně mě po měsíční abstinenci dorazila sobotní návštěva kamarádů – společně přijali výzvu suchého února a ani jeden z nich nepil. Já popíjela růžové víno, které jsme v poledne k obědu otevřeli babičkám. Nebýt toho, že mi pozorný manžel dolil, ani bych ji nedopila. A to jsme v této sestavě zažili řadu poměrně bujarých večírků.
Závěr je pro mě překvapivý, některé konce jsou mnohem náročnější než začátky.
