Neumím opravdu odpočívat; vždycky mám potom divný vnitřní pocit, že jsem měla něco smysluplného dělat, abych čas lépe využila.
Dlouhá léta jsem i u sledování televize alespoň pletla svetry, abych nebyla neproduktivní. Neopustilo mě to, ale snažím se už ruce trochu šetřit, aby vydrželi zátěž na stavbě.
Abych „odčinila“ saunovou relaxaci, (což pochopitelně nebylo vůbec nutné), od pátku jsem plánovala, co o víkendu udělám. Zvítězilo obkládání stěny v chodbě u dětských pokojů. Obklad včetně lepidla byl koupený už od léta – v akci. Dosud obojí leželo v zádveří a po dokončení podlahy v chodbě bylo jen odsunuto blíže místu konečného určení. Po nalepení na zeď by měl obklad vypadat jako cihly, aby tak sjednotil vzhled jižního dětského křídlo domu s se severní a střední částí; tuto funkci v krabici na zemi neplnil.
Večer jsem doma rozkládala cihlové obkladačky po zemi a snažila se najít nejschůdnější způsob jejich aplikace na zeď. Ve snaze docílit minima prořezů, eliminovat krajní dílky šířky dvou centimetrů a především vyjít plnou řadou „cihel“ nad dveře do prckova pokoje jsem na čtvrtý pokus dospěla k řešení.
Pokoušela jsem se to konzultovat s manželem, ale evidentně měl zrovna v hlavě nějaký jiný projekt. Ukázala jsem výsledek svého snažení alespoň dětem, které k němu neměly výhrady. Ani se netvářily nedůvěřivě, když jsem prohlásila, že to budu zítra obkládat.
V sobotu ráno jsem pomalovala za pomoci vodováhy zeď několika pomocnými vodorovnými čarami a svislicemi; načež jsem přešla k aplikaci obkladů. Abych se trefila plnou řadou nad zárubně, musela jsem začít půlkachle nad zemí - alespoň jsem si to po dvojím pečlivém měření myslela.
Místo „křížků“ jsem používala rozložené prádlové kolíčky, které jsem zničila za účelem dodržení shodných odstupů obkladaček. Manžel mi jednou-dvakrát namíchal lepidlo, ale hlavně průběžně řezal krajní díly. Trochu jsem doufala, že mi s obkládáním pomůže víc, ale prozřetelně jsem na to nespoléhala. Řešil něco s přenosnými disky, s dětmi a podobně. Potomci během dopoledne za tatínkovi asistence zlikvidovali silně opadavý vánoční stromek.
Kolem poledne jsem chtěla přerušit obkládání a uvařit oběd, ale ujal se toho dobrovolně jinak nevyužitý muž. Přehodnotil původní úmysl vařit chilli con carne – puberťák protestoval, že nemáme tortily a tatínkovi chyběla plechovka loupaných rajčat – a dokopal děti nastrouhat brambory na bramboráky. Našel si úžasný bezlepkový recept. Navzdory jeho snaze jsem to stejně neměla odvahu kvůli labilnímu žlučníku jíst.
Problém byl, že v konečné fázi se měly bramboráky zapékat se šunkou a sýrem v troubě. Zřejmě manžel přehlédl, že troubu nemáme. Další komplikaci jsem způsobila nechtěně já, když jsem jim do robotu strčila příliš hrubé struhadlo. Nikdo včas neprotestoval, ačkoli z něj vypadávaly bramborové žížaly nepřiměřené šířky i délky, které téměř znemožňovaly, aby těsto drželo pohromadě. Nakonec si s tím manžel kreativně poradil; aby po obědě naznal, že jsem lepší obkladač než on kuchařka.
Kolem půl třetí jsem domazala poslední lepidlo, převlékla se, posbírala dary a aniž jsem vzpomněla na jídlo, odjeli jsme na rodinnou oslavu k sestře. Neteř slavila sedmnáct. Pochopitelně jsem nostalgicky vzpomněla na den, kdy se narodila - byla první miminko přímo v rodině, takže velká sláva.
Cestou na oslavu jsme nakládali naši maminku a u sestry se kromě nás vystřídala silná sestava švagrových rodičů s rodinou našeho bratrance (čítající pět členů a očekávající další přírůstek). Přítomní se trochu podivovali, že nechci kávu a dobrovolně řídím; následně se blahosklonně tázali, zda moje abstinování není škodlivé. Ale jednak mi není úplně dobře, jednak to chci měsíc bez kávy a alkoholu vydržet, když už mám půl za sebou. Kupodivu to ani není těžké a abstinenční příznaky nepociťuji.
V neděli pokračovalo obkládání stěny. Hned ráno jsem v půlce výše dveří svoji práci zkusmo přeměřila, abych s hrůzou zjistila, že mi to úplně nevychází. Alespoň že obklady na obou stranách dveří byly ve stejné výši. Manžel mě chlácholil, že v nejhorším "cihly" nad dveřmi nařežeme, co mi ale připadalo ošklivé. Nakonec se mi tato nepřesnost při milimetrovém zvětšení horizontální spáry podařila dorovnat a spojit nad dveřmi obě strany plnou neřezanou řadou. Stálo to jen víc úsilí.
Tatínek s mnohem větším úspěchem uvařil dětem chilli i s tortillami a rajčaty a po jídle se se staršími potomky po anglicku vytratil na inBalance a hokej.
Když se později stavoval náš stavební odborník shlédnout vlhnoucí zeď v synově pokoji, kouknul i na můj obkladačský výtvor. Potěšil mě konstatováním, že mě bere, kdybych potřebovala práci…
