kOmický blog LII.

Snaha se prý cení... ale ne vždycky vynaložené úsilí přináší očekávané výsledky a kladné reakce zainteresovaných. 

Když se daří… Při své časté nepřítomnosti doma z důvodu jedné či druhé práce podléhám neblahému pocitu, že jsem špatná manželka a máma. Vede to k jedinému – pokud jsem doma, mírně zběsile se snažím všechno dohnat. Ještě nemám ani svlečený kabát, ale už cpu prádlo do pračky. Než se převléknu, posbírám včerejší vyprané svršky ze sušáku. Vaření prokládám obsluhou myčky, zaléváním květin, radami s domácími úkoly či mytím podlahy… někdy i výchovou potomstva (s nejasnými výsledky).

Ve snaze uvést dům do stavu přijatelného k bydlení často „ženské práce“ prokládám stavebními činnostmi nejrůznějšího charakteru. Pokud není manžel doma, případně je-li zabrán do jiné aktivity, chodím (snad dočasně) přikládat. V tomto duchu obvykle pokračuje celý večer, aby se mě o půl desáté některé z dětí zeptalo, jestli ho nenamasíruju…

Když už jsem zmínila přikládání – ráno nám bylo oznámeno, že počínaje dneškem tři dny nebudeme topit kvůli instalaci plynového kotle. Odpolední novinka zněla „máme tři komíny“, topit ještě dnes můžeme. Technicky záležitostem ohledně vložkování komínů a napojování topné soustavy příliš nerozumím, ani se nesnažím. Jen přiznávám, že chlad nemám v lásce. A proto se trochu bojím, jaké inovované informace obdržíme na toto téma příště.

Včera večer jsem opět prodělala záchvat snahy o supermatku při pečení buchty. Možná to ale byla jen důvtipně maskovaná potřeba „obalování nervů tukem“ poté, co nám dovezli kontejner drobného štěrku. Manžel ho chtěl nechat složit před domem, odkud jsem nedávno odvozila hromadu písku. Představa, že bude zase následovat víkend s kolečky a lopatou při postupném transportu drobných kamínků mě vykolejila natolik, že jsem muže i řidiče – nevím jak – přesvědčila, aby náklad Avie složili rovnou do dvora. Máme tam nyní úhlednou hromádku.

Abych se zklidnila, chtěla jsem letošní hojnou úrodu ořechů a jablek zhmotnit do buchty k snídani. Po přípravě a distribuci večeře celé rodině jsem vyloupala misku ořechů, okrájela malá jablíčka, které jsem o víkendu posbírala v zahradě, a obojí nasekala na malé kousky. Smíchala jsem to s pohankovou moukou, abych dodržela bezlepkovu dietu. Respektive těsto umíchal robot – pradědeček BOSCH (kupodivu jsem kdysi trefila značku, na které nyní v kuchyňských spotřebičích „ujíždí“ manžel). Navzdory intenzivnímu používání tento spotřebič stále funguje.

Než se ingredience promíchaly, vyložila jsem remosku zapůjčenou od sousedky pečícím papírem. (Nová kuchyň nebo alespoň provizorně zapojená trouba stále v nedohlednu.) Hliník nemá ideální vlastnosti pro kontakt s potravou, zato však ideálně vede teplo k pečení. Díky papíru si uchovávám pocit, že jsem kontaminaci potravy aluminiem eliminovala – a podkládám jím všechno včetně masa.

Ve chvíli, kdy chybělo jen zasunout zástrčku do zásuvky, jsem se bláhově domnívala, že mám téměř hotovo. Bohužel bezprostředně po zapojení nastala totální tma. Přibližně jsem věděla, kde nahmatat mobil se svítilnou. Prcek křičel, že se bojí, otrávení starší sourozenci brblali, že se jim vypnula televize. Manžel si přes pyžamo hodil bundu a šel nahodit jistič před dům, protože naše podivné rozvody nefungují ideálně a pojistkovou skříň v zádveří máme spíš na ozdobu.

Když se vrátil, konzultovala jsem s ním, jak s těstem naložit. Druhý pokus – s přepěťovou zásuvkou – dopadl stejnou tmou jako první. Po další návštěvě u venkovního jističe jsme spekulovali o možnosti upéct těsto na indukční desce. Nebo v našem chytrém hrnci, který sice umí rozmrazovat, udržovat teplotu, vařit omáčky i fritovat, ale používáme ho dosud výhradně na domácí hranolky. Můj milý muž souhlasil; přelila jsem tedy olej, vymyla vnitřní nádobu zmíněného zázraku techniky a za pomoci chotě přenesla ořechovo-jablečnou hmotu dovnitř.

Během pečení jsem manželovi namasírovala záda a u toho (marně) přemýšlela, jak se obejdeme bez pečení a především, jak exitus vysvětlím pozůstalé majitelce remosky.

Výsledek po asi hodině sledování a propichování špejlí dopadl všelijak; hrnec navzdory všem funkcím k pečení určen není. Těsto bylo dole připečené a nahoře syrové. Dětem jsem buchtu k snídani ani nezkoušela nabídnout, sama jsem odkrajovala černou dolní část a později rovnou okusovala nespálenou horní. Buchta mohla být pekelně dobrá, nebýt toho, že se remoska rozhodla stávkovat. Možná si z ní raději příště vezmu příklad. A akutní potřebu konzumace cukru vyřeším tabulkou čokolády.