kOmický blog CDLXXII.

Zahajovat třetí pracovní poměr za sebou s počátkem března je zajímavá náhoda (nebo projev nedostatku fantazie).

Tentokrát jsem ovšem - na rozdíl od dvou předchozích případů - práci nehledala; sama si mě našla. Poprvé kamarádka konkrétní pracovní pozici na úřadu zmínila v parném létě nad sklenkou prosecca v kavárně v parku. Trefila se výborně - po nepříliš úspěšném pracovním dni bych pravděpodobně projevila zájem i o práci ošetřovatelky krokodýlů.

O nějaký měsíc později mi bylo nabídnuto nezávazné seznámení s prostředím a náplní činnosti. Ačkoli jsem očekávala spíše zjištění, že se pro danou práci absolutně nehodím, odcházela jsem s právě opačným pocitem. Nebylo ovšem třeba nic řešit, pozice dosud nebyla ani oficiálně schválena, natož vypsána.

Předvánoční období spojené s přátelskými setkáními mi připomnělo, že bych - minimálně z úcty k vynaložené snaze zainteresovaných - měla zkontrolovat odkaz "kariéra" na webu příslušné instituce. Nalezla jsem; obsahovala splnitelné podmínky, které jeden z mých přátel později poněkud nelichotivě shrnul charakteristikou "rozumí psanému textu".

Den poté mne aktivní kamarádka kontaktovala s dotazem, zda se přihlásím. Váhala jsem velmi - o doručení potřebných dokumnetů na podatelnu nakonec nepřímo rozhodlo sdělení kolegy, že se stěhuje do jiného města, (ačkoli jeho životní krok byl o poznání odvážnější). Blížící se svátky mne naštěstí dostatečně zaměstnaly a uchránily od nadměrného hloubání o širších souvislostech.

Po Novém roce mi na firemní akci proběhlo hlavou, že možná kolegy vidím naposledy. Myšlenku jsem okamžitě vytěsnila, protože řadu z nich mám opravdu ráda. Bezprostředně po návratu jsme s rodinou odjížděli na hory a mozek se opět zaměstnal problémy zcela odlišnými.

Mezi rakouskými kopci mi ovšem zazvonil telefon. Během předchozího zaměstnání jsem s úřadem čile telefonicky komunikovala, pročež mi úvodní kombinace číslic na displeji okamžitě prozradila, kdo volá. Pozvánka na výběrové řízení se bohužel termínově kryla s naším pobytem. Nicméně když mi později byl nabídnut termín náhradní, nemohla jsem nepotvrdit a neprovést základní přípravu.

Ve smluvený čas jsem byla na místě, mírně nervózní, neb výběrových řízení jsem absolvovala mnohemi více na opačném konci stolu. V kanceláři byla nečekaně velká přesila. Výhodou pokročilého věku ale shledávám, že člověk ztratí potřebu cokoli předstírat. Výběrovou komisi jsem proto upřímně pobavila například sdělením, že miluji budovu, ve které úřad sídlí.

Asi jsem nebyla jen zábavná. Předem jsem pročetla dostupné matriály, (což nečekaně není standardní přístup ostatních uchazečů). O pár dní později mi dáma z personálního oddělení sdělila, že jsem byla vybrána. Musela jsem párkrát nadechnout a vydechnout. A rychle vyřešit, co dál.

Racionální část mé osobnosti propočetla tabulkový plat, který ale nemohl být rozumným důvodem pro změnu. Probrala jsem situaci s manželem, maminkou svojí i jeho, s několika kamarády ... a nakonec (mírně zoufale) i s kartářkou. Z velké části mě přesvědčil hovor s budoucí nadřízenou.

Bylo třeba zajistit razítko od lékaře a dohledat podklady o předchozích zaměstnáních, studiu a mateřské dovolené. V tomto ohledu mne zachránilo nedávné přemístění dokumentů z krabic do skříní - našla jsem vše.

Čekalo mne též sdělení informace nadřízeným a kolegům. Ta druhá část byla o dost obtížnější. Tušila jsem, že to blízké spolupracovníky z kanceláře bude mrzet, jsme si lidsky velmi blízcí. Lítost nad mým odchodem projevily poněkud nečekaně i osoby vzdálenější, (ač sdělení dokázaly v příští větě zabít).

Definitivního loučení se trochu bojím. Zatím strach plaším intenzivní prací.