Jde do tuhého... Venku mrzne a termín předání vyklizeného bytu nájemníkům se nezadržitelně blíží. Po šestnácti letech opouštím domov a poněkud překvapivě se stěhuji k mamince.
Na následující období nejlépe sedí ustálené sousloví „jde do tuhého“. Venku šílené mrazy, předání bytu na krku a dům ve spárech skupinky dělníků.
Z našeho bytu se postupným vystěhováváním stal holobyt. V rámci přípravy na předání jsem likvidovala následky dříve zmíněné akvarijní havárie... Bleděmodrá výmalba v místě katastrofy za skříní byla úplně umytá... Takže zapravit omítku po hmoždinkách, vymalovat, ohřát oběd, věci do krabic, vytřít poličky, na balkoně zahladit stopy po zahradnické činnosti nejstaršího syna, preventivně sprdnut děti... Neměla jsem ně vůbec čas, až mi to bylo líto. Neštovice nejmladšího potomka naštěstí ustoupily.
Když manžel v obýváku sundal poličky, ke své hrůze jsem zjistila, že pod nimi se minule nemalovalo... Znovu barva a váleček... Usnula jsem u televize na dece na zemi (sedačka v Omicích, postele taky). Zůstaly už jen matrace na zemi a televize.
Na domku jsem další den ráno nevěřícně hleděla na vykopané podlahy v budoucích dětských pokojích. V průjezdu a na dvoře ležel stavební materiál, před domem stál kontejner s hlínou a štěrkem. Pánové dělníci jsou evidentně všichni kuřáci, v pokojích byla mlha evokující čtvrtou cenovou skupinu. A všude stavební prach a zima.
Zbytek domu (chodba a 2 místnosti) byl přeplněný věcmi bez možnosti projít a cokoli najít. Prorazila jsem alespoň průchozí cestu ke dveřím na dvůr, kterou jsme potom vynesli starou kuchyňskou linku. Manžel zprovozňoval provizorní darovanou kuchyň, já umývala zem a obklad zdi s odolnými mastnými připomínkami dříve vařených pokrmů. Následovalo další přesouvání beden, sesazení sedačky, hledání dílů rozložené postele. Venku mrzlo a svítilo sluníčko. Nádherný den.
Odpoledne po pozdním obědě (zase špagety!) jsme balili v bytě. Na závěr dne ještě jedna klientku na masáž, i když bych si nejraději lehla místo ní. Těšila jsem se na pondělí, v práci celý den SEDÍM. V úterý lehl nejstarší syn s kašlem a teplotou.
Po shlédnutí domu bylo mně i manželovi jasné, že se do domu s dětmi přestěhovat nemůžeme - alespoň zatím. Potupně jsem si s maminkou domluvila na týden až dva bydlení u ní; později se ukázalo, že to byl opravdu velmi naivní odhad. Děti byly celkem spokojené - babička má psa a papouška. A do školy to mají přibližně stejně blízko jako dřív.
„Volno na stěhování? Proč?“ zeptal se uprostřed týdne bezelstně manžel. Nezmohla jsem se na odpověď. Ale každopádně jsem se dva „volné“ dny nezastavila, balila a uklízela jsem poslední památky našeho šestnáctiletého pobytu. Zaplnili jsme zcela půjčenou stařičkou dodávku, která ale navzdory usilovné snaze odmítla naskočit. Baterii evidentně mrazy nesvědčí. Bránila se i „nakopnutí“ přes startovací kabely, ale nakonec jsme po asi hodině úsilí zvítězili. Bohužel dočasně – dodávka dojela pouze do Omic a tam definitivně zmrzla. Vynosili jsme věci, přidali je do skrumáže k našemu ostatnímu majetku a opět tím znemožnili průchod. Chvíli jsme zvažovali návrat zpět autobusem, nakonec cestu hromadnou dopravou absolvoval pouze manžel, aby doma nasedl do osobáku a otočil druhé kolečko Brno – Omice – Brno. V čase do jeho návratu jsem se dále věnovala budování průchodných uliček mezi bednami a také skládání postele. Postel při odjezdu byla hotová, průchodnost nadále poněkud pokulhávala. Naházeli jsme do auta stěhovací bedny a vyrazili k budoucímu bývalému domovu.
V pátek jdeme do finále - naložili jsme Multivana, (protože dodávka stále stála v Omicích). Když při startování auto nenaskočilo, ani mě to už nepřekvapilo. Překvapila mě skutečnost, že startovací kabely zůstaly v dodávce. Takže pro všeobecné pobavení (z balkonů a oken) přihlížejících sousedů ještě můj zákonný protějšek sháněl kabely. Uspěl, nahodil, odjeli jsme. Vyskládat a zpět…
Rychle pro prcka do školky („Mamí, můžu jít po „O“? Prosííím“). Pak děti, morče a oblovky do dočasného útočiště k babičce. Akvárko jsem stěhovat odmítla, nechávám na manželovi. Děti jsem mamce předala i s peřinami jako příslušenstvím a dvěma kufry nejnutnějších věcí.
Poslední úpravy v bytě – umýt podlahu, sundat zapomenutý věšák, zkontrolovat vestavěné skříně a komory… Předání bylo domluvené na 17 h, v 16.00 bylo hotovo. Abych zabránila projevům nostalgie, která se v prázdném bytě neomylně dostavila, vyrazila jsem nakupovat. To pomáhá… Důležité koupit čokoládu. V 17.15 přišly nájemnice. Proběhlo to dobře, všechno jsme si předali, zapsali stavy vodoměrů a elektroměru, příslušné počty klíčů… A pak naposledy zabouchli dveře.
Od té chvíle žijeme – nedobrovolně – v manželské odluce. Manžel na domku, já s dětmi u maminky. Uvidíme, jak dlouho to všichni vydržíme. V domě je asi 5°C a to bohužel není zrovna teplota vhodná pro pobyt dětí.
