Výsledky mojí snahy rodiče naučit cokoli vlastní potomky jsou velmi nevyrovnané. Ale co mi brání pokusit se naučit něco od nich?
Zásadní dovedností shledávám schopnost dětí rozlišovat, co dělat nechtějí, a všemi možnými prostředky se tomu soustavně vyhýbat. I moje životní filozofie stojí na tom, co nechci dělat. Pravděpodobně proto, že jsem nikdy neměla jasno v tom, co dělat chci. Opačně to fungovalo výborně - věděla jsem vždy, co určitě dělat nebudu - a s tím ostatním jsem byla ochotna se smířit. Postupně se však moje hranice únosnosti nenápadně posouvá.
Dlouhodobě nejsem nijak šťastná v profesi, kterou vykonávám - dá-li se moje pracovní náplň vůbec profesí nazvat. Vzhledem k situaci na pracovním trhu se silně převažující poptávkou se průběžně poohlížím po možné alternativě. Ale! Část nabídky zahrnuje mé současné rutinní činnosti a zcela neodpovídá mým schopnostem, část slibuje možnost osobního rozvoje a nedosahuji na některou podmínku nezbytnou. U drtivé většiny narážím na silné předsudky. Nehledám nijak intenzivně, přesto jsem už dvakrát odmítla příležitost, která vypadala lákavě, ale při bližším seznámení v mých očích nabízela téměř shodný obsah za výrazně horších podmínek. Nejen finančních. Pro matku tří dětí jsou zásadní i veličiny jako počet dní dovolené, možnosti dopravy, pracovní doba a reálná možnost si v případě potřeby pracovní program přizpůsobit.
Bláhově jsem se kdysi domnívala, že jakmile překonám mateřskou dovolenou, (později školku a první třídu, první stupeň ve škole...) stanu se opět svéprávnou bytostí. Nikoliv. Maminkování je funkce doživotní a pouze se mírně mění její obsah.
Musela jsem - byť velmi nerada - odmítnout i nabídku, která měla obrovský potenciál. Napsala jsem motivační dopis, o jehož hodnotě (nejen literární) jsem byla přesvědčená. Protistrana mě pochopila a pozvala mě na pohovor, přestože nabízená pozice s komunikovanou souvisela pouze okrajově. Ačkoli už jsem měla připravenou řeč i výpověď, manžel mě nakonec argumenty zdůrazňujícími spoustou praktických důvodů přesvědčil, že tuto práci přijmout nemohu. Dle jeho výkladu by například transport dětí do vzdělávacích zařízení zůstal pouze na něm a bylo by nutné zajistit mi skutečně spolehlivě pojízdný vůz a financovat pohonné hmoty v mnohem vyšším rozsahu. Pracovní doba od 9 do 17 hodin byla asi posledním hřebíčkem. Odmítnutí mě přesto bude dlouho mrzet: příjemní lidé, zajímavý obor, práce související s mým vzděláním i koníčky, maximálně různorodá a navíc v kouzelném prostředí...
Poslední zážitek s pracovním pohovorem je více než úsměvný. Zásadně neodepisuji na poptávky, ve kterých nesplňuji základní požadavky. Tentokrát se jednalo o místo ve státní správě, uveřejněné požadavky jsem splňovala, veškeré dokumenty zaslala - a mírně zajásala při pozvánce na pohovor. Bohužel při čekání na chodbě jsem nechtěně vyslechla nejen konec rozhovoru s předchozí uchazečkou, ale i velmi hlasité hodnocení své přihlášky. Ve chvíli, kdy jsem vstupovala do místnosti, napadaly mě pouze scénáře, jak se co nejrychleji vytratit. Kromě jména, (které stále přisuzuji neznámé cizí paní), jsem o sobě nenašla sílu cokoli adekvátního sdělit; připadalo mi to naprosto zbytečné. Zpětně lituji, že jsem drze neřekla, že pokud hledali výlučně osobu s praxí ve státní správě, nemuseli mě zvát. A plýtvat mým časem, stejně jako časem dalších asi sedmi osob. Které se mimochodem většinově nesnažily tvářit ani alespoň neutrálně. Neodpustila jsem si drobné rýpnutí v podobě cíleného odkazu na zmíněné akce, které však byly zmíněny v době, kdy jsem ještě v místnosti nebyla přítoma. Odcházela jsem přesto poměrně frustrovaná. Nicméně zážitek mě vyléčil z hledání v těchto vodách.
Navzdory výhradám k současnému zaměstnání musím přiznat i jeho zásadní klady - pracuji s fajn lidmi, kterých si vážím a od kterých vím, co čekat; s jejichž hodnotami jsem schopná se ztotožnit nebo jim alespoň rozumět. A pro které nejsou peníze první a jediné kritérium.
Závěrem mohu jen smutně konstatovat, že žádná rovnoprávnost mezi muži a ženami nikdy nenastane. Že ještě roky budu - stejně jako všechny maminky - posuzovat veškeré záležitosti osobní s ohledem na četné potomstvo. Že po narození prvního dítěte se cosi zlomí a nikdy se už nenapraví. Že mě to příšerně štve, ale na druhou stranu s tím nemohu bojovat na úkor svých dětí. A že se mohu alespoň občas pokusit v duchu filozofie svých dětí vyhnout nechtěnému, ačkoli většinou mi to nevyjde.
