kOmický blog CXXIII.

Folklór a tradice v krojích mě odjakživa fascinovaly, ačkoli jsem je dosud absolvovala výhradně v roli přihlížejícího vetřelce a nikdy neměla možnost se jich "na živo" zúčastnit.

Tradice mám opravdu ráda; s výjimku stále nepochopeného velikonočního "pomlazování", které nikoho neomladí a leckterá si po něm ani nesedne. Bohužel jako dítě sídliště se dvěma městskými babičkami jsem se mohla účastnit pouze průvodu lampionového či prvomájového. Anonymní panelová kultura nabízela výhradně stejnokroje s rudým šátkem... Naštěstí se doba změnila a my vyměnili město za malebnou vesničku.

V Omicích jsou hody několikrát do roka, přesto jsem se jich poprvé zúčastnila až nyní. Několikrát jsme byli na (manželem neustále plánovaných) cestách a výjezdech, případně probíhaly zásadní neodkladné práce směřující ke zobytnění našeho příbytku. Navíc jsem zcela neseznamovací typ člověka; nehrozí, že rozrazím dveře místní hospody se zvoláním: "Tady mě máte". 

Pokus o průnik do lokální tradice mi usnadnili až kamarádi - manželé z blízké obce, kteří v naší vesnici znají řadu vrstevníků díky společné školní docházce. S množinou dalších místních obyvatel se přátelí jejich děti. A právě v doprovodu přespolních jsem strávila nedělní hodové odpoledne.

Po obědě jsem pobíhala po zahradě a likvidovala přerůstající plevel. Když se čas nachýlil, proběhla jsem sprchou, stáhla vlasy do culíku, natáhla šaty a nenamalované oči ukryla za sluneční brýle. Akorát na čas, abych se přidala ke svátečně oděné rodině, která právě zaparkovala vozidlo před naším domem. 

Puberťáky jsem k účasti na průvodu ani nepřemlouvala, folklor je zcela mimo jejich zájem. Prcek se mnou ochotně vyrazil z domu, ačkoli razantně odmítl odít se do připravené (vyžehlené!) košile a plátěných kalhot. V nepatřičném plážovém outfitu azurové barvy a gumových pantoflích mírně vyčníval, leč uvolil se jako jediný člen rodiny maminku doprovázet.

Vydrželo mu to bohužel velmi krátce; došel k sokolovně, ignoroval nabízené cukroví a po 10ti minutách a 20ti metrech utekl zpět za tatínkem. Otec rodiny přihlížel z bezpečné vzdálenosti od domu a domlouval se se sousedy na pivo. Prosta doprovodu rodinných příslušníků jsem absolvovala cestu vesnicí s řadou zastávek, kdy cílem bylo vidět spolužačku dcery našich kamarádů v roli stárky.

Úkol jsme společně splnili, načež hlava spřátelené rodiny rozhodla, že nastal čas na pivo. Názor jsme sdílely kamarádka, její dcera i já; bylo hrozné dusno. Cestou k hospůdce jsem se stavila doma, abych několika dotazy zjistila, že děti netuší, kde se nachází jejich tatínek. Vydali jsme se ho hledat logicky do sokolovny. Prcek projevil zájem do restaurace nás doprovodit, ale po předchozí zkušenosti jsem mu poněkud příkře vysvětlila, že o jeho společnost už nestojím.

Ztracený manžel byl nalezen ve společnosti souseda u piva. Vytrhli jsme ho z debaty se starousedlíky a odvlekli ven, kde probíhala odpolední část hodové zábavy. V centru dění u pódia a tanečního plácku bylo u stolů plno, znalci místních poměrů si stoly předem moudře rezervovali. Zůstali jsme v ústraní, zato ve strategické blízkosti venkovního výčepu. Jako jedni z mála jsme měli na nápoje sklo (nikoli plastový kelímek), které jsme si úzkostlivě hlídali. Natolik, abych čepujícího mladíka přesvědčila, že mi do použitého půllitru od piva má natočit limonádu; jakkoli se zprvu bránil.

Úvodní část produkce jsem sledovala "na stojáka", pravděpodobně s mírně přihlouplým úsměvem pramenícím z obdivu k zájmu mladých lidí o místní tradice. Přespolní kamarádi si na zábavě i zatančili, my jsme raději - i vzhledem k počtu piv, která manžel již vypil - zůstali sedět.

Upřímně přiznávám, že polka není mojí silnou stránkou. Pravidelně se mi při ní vybavuje scénka z bratrancovy svatby, kterou jsem absolvovala přibližně pět týdnů po narození nejmladšího potomka. Vláčena po parketu cizím člověkem jsem se cítila značně diskomfortně, leč nebyla jsem stavu mu vysvětlit, že mi aktuálně není do tance. Jemu zjevně do tance bylo; ve vinařském kraji poměrně častý jev. Rodina se našim neharmonickým výkonem dobře bavila. Ale to jen pro vyjasnění souvislostí.

Na hodové zábavě se k nám později přidali další kamarádi, kteří jsou omickou "náplavou" stejně jako my. Na rozdíl od nás ale stihli navázat kontakty a absolvovat v zimě místní ples. V závěru přisedl ke stolu i bývalý majitel našeho domu s novou početnou rodinou.

Poněkud absurdně jsme všichni společně opustili hody a vydrápali se k příslušnému číslu popisnému. Kamarádi chvíli poseděli, společně jsme zlikvidovali připravené drobné pohoštění a domluvili termín kolaudace jejich (až na pár drobností) hotového domu. Bývalý majitel našeho (stále nedokončeného obydlí) si převzal poštu za poslední půlrok a s rozjařeným manželem absolvoval exkurzi sklepu a kotelny; nyní ve stavu značně odlišném od doby prodeje. 

Tečku za hody udělal drahý choť, když si po půlhodině družné konverzace doma uvědomil, že v restauraci zapomněl vyrovnat účet a odpotácel se z kopce dolů dluh vyrovnat.