Každý dobře připravený plán selže (pravil profesor dějepisu při líčení událostí druhé světové války). Obvykle na lidském faktoru, poznamenal. Vzpomínám na jeho slova často.
Ale hrají v tom úlohu samozřejmě i jiné věci. Na víkend zněly úkoly jasně, dodělat příčku – zadní stěnu spižírny, postavit zeď oddělující toaletu od sprchy, (ke které se bude přizdívat geberit); a konečně zasadit do zahrady sazeničky, jejichž zaléváním nám synek ničí parapet v ložnici.
První část se podařila, dokonce jsme s manželem nějakou dobu svorně měřili, přiřezávali tvárnice a umisťovali je na patřičná místa. Jako před lety, kdy jsme společně budovali bytové jádro. Jen jsem ytong přenášela padesát metrů ze zahrady, nikoli z vedlejší místnosti.
Druhý úkol nedopadl. Když jsem ale vymetla stavební prach z podlahy v místech, kde jsme hodlali položit základ pro novou zeď, čekalo nás nemilé překvapení - asi jako při všech rekonstrukcích. Izolace na podlaze byla poněkud zvlněná. Přikládala jsem to (bohužel nesprávně) jejímu špatnému položení. Manžel – ve stavebním směru značně zkušenější – správně odhadl, že vyboulený oblouk ukrývá nějakou trubku. A to byl problém.
Přesně v duchu Murphyho zákonů – co se může pokazit, to se pokazí. Na dvou a půl metrech podlahy nám pečlivě naměřená příčka vyjde přímo nad rozvod, který vede v nelogickém místě neznámo kam. Jediné pozitivní může být, že se jedná o trubku vodní. Tajně doufám, že tuto bude možno použít při napojování toalety, která má ke zdi přiléhat. Každopádně náš postup se tím zcela zastavil; potřebujeme dohodnout návštěvu odborníka, který situaci posoudí. Nikterak netoužím si neodborným zásahem vyrobit ve sklepě bazén.
Ačkoli jsem si vědoma, že umístění trubky ani příčky manžel nezavinil, nemohu se zbavit dojmu, že se na podlahu přece jen mohl podívat, už když z ní před třemi týdny vyboural vrstvu betonu a odstranil polystyren. Ale nezbývá, než zhluboka dýchat a smířit se s faktem, že s tolik potřebnou toaletou dále nepokročíme.
Místo práce v interiéru jsem se tedy vrhla na zahradu, kopání motyčkou a likvidace bujného plevele je na odreagování výborné. Když se ven dostavil puberťák zahradní, docela zíral. Půl záhonu bylo překopáno a hromádka extrahovaného plevele byla úctyhodná. Výrazně jsem tím přispěla ke splnění úkolu číslo tři.
Neuváženě jsem v zahradě zaměstnala i dceru a malého synka. Pověřila jsem je úkolem odstranit drobné větve z poražené staré jabloně, kterou plánuji využít jako „prolézačku“ pro kočky. Výslovně jsem ty dva upozornila, že nemají pošlapat pivoňku, která se chystá na květ. Dost na tom, že mi druhou zaskládal manžel stavebním matriálem a nad třetí pravidelně parkujeme.
Zatímco puberťák se na záhonku činil a ze společného výsledku jsem měla radost; nad skoroostříhaným stromem se mi chtělo křičet. Bláhově jsem čekala ostříhané větvičky na hromádce; nestalo se. Zahradnické nůžky se válely na zemi a děti nikde. Při hledání druhých nůžek jsem navíc našla postříhanou pivoňku, (ačkoli si prcek mohl k destrukci vybrat jakoukoli jinou bylinu v blízkém okolí, například nějaký vzrostlý bodlák). A ještě tvrdil, že to neudělal a nůžky uklidil - vlastní komentář neprošel autocenzurou.
Polovičatá práce mladších potomků mi ale přinesla i něco dobrého – inspiraci na práci následující den. Ačkoli děti trochu zahradu posekaly strunovou sekačkou, na řadě míst je stále vysoká tráva, kopřivy a bodláčí. V neděli ráno jsem vyrazila na jejich likvidaci. Záhon kolem plotu značně prokoukl, přesadila jsem trs kapradin, našla jsem pár nových ušlechtilých květin a také rašící ostružiní (dosud ukryté pod půlmetrovými pampeliškami).
Zbytek neděle jsem věnovala likvidaci ořezaných větví, kterých je v zahradě pořád plno. Jsem totiž zřejmě jediná, kdo je vidí. Příště ještě definitivně porazím kůrovcem zničený ulomený smrk. V neděli večer byly záhonky osázené sazeničkami, hromádka dřeva na pálení povyrostla, zahrada prokoukla. A ještě jsem si při práci opálila záda. Žádná nepostavená zeď nás nezastaví!
