Víkend začíná v pátek s koncem pracovní doby. S trochou plánování jde do jednoho odpoledne vměstnat společenský život i čas strávený s alespoň jedním potomkem.
Jakmile se velká ručička hodinek přehoupla za dvanáctku, ukončila jsem pobyt v záři monitoru, shrnula telefony do kabelky a maskována rouškou seběhla schody. Před budovou mě čekala "Světluška". Navzdory občasným podivným zvukům stále jezdí, byť poslední dobou pravděpodobně jen na benzinové výpary. Při nezbytné zastávce u čerpací stanice jsem byla zaskočena délkou času tankování za obvyklou částku. Když se později při jízdě na chvíli probudily budíky k životu, ukazovaly nečekaně téměř plnou nádrž. Pokles ceny ropy je pro smrtelníka jedním z mála příznivých dopadů koronadoby.
Synkovy jsem přislíbila, že mu svojí večerní přítomností na přehradě umožním nahodit tři udice namísto jedné. K vodní nádrži jsem zamířila rovnou (vyzbrojena taškou plnou oblečení, botami na přezutí a skládací židlí), pouze s krátkou přestávkou strávenou ve veterinární ordinaci. Zde jsem s přibližně měsíčním zpožděním popřála kamarádovi k narozeninám a vyslechla několik novinek, podnětných myšlenek a informací. Pan veterinář je jednou z nemnoha vzácných osůbek, se kterými je možné hovor volně navázat po pěti dnech nebo letech. Což je při nízké intenzitě našeho setkávání zásadní výhoda.
Ze světa intelektuálních impulsů jsem se krátce přesunula k přehradě. Cestou jsem upozornila synka, aby si mé udice nachystal a mohl je s mým příchodem rovnou nahodit. V autě jsem si přezula zcela nevhodné světlé polobotky a spěchala za rybářem. (Mimochodem, přibližně o týden později mě bylo možno na stejné štěrkové cestě vidět nedůstojně cupitat v retrolodičkách na platformě při snaze urychlit synkův odsun. Přihlížející se bavili, zejména při překonávání posledního úseku navezené hlíny).
Poctivě jsem si zapsala do povolenky a krátkou dobu příjemně konverzovala s přítomnými kamarády a drahým chotěm. Odsouhlasili jsme si na následující den společné opékání špekáčků, abychom využili oficiální možnosti sdružovat se v počtu desíti osob. Mladší synek, který se s manželem na výlet k vodě vydal, mě zaujat hrou ani nezaregistroval. O to více se mi nepochopitelně věnoval dotěrný čmelák (než jsem usoudila, že mám židli na nesprávném místě). Tentokrát se prckovi navzdory intenzivnímu pohybu v blízkosti hladiny povedlo zachovat obě nohy v suchu.
Za nedlouho se většina přítomných vzdálila a my se starším synkem osaměli. Ryby braly jedna za druhou, ačkoli kapříka jsme se nedočkali. Končili jsme na celkem 22 cejnech, kteří byli všichni šetrně vypuštěni zpět. Trochu jsme si popovídali. Vyfotili jsme kouzelný západ slunce, přičemž jsem byla hodně překvapena, že s sebou potomek k vodě (kromě několika zavazadel rybářské výbavy) vláčí i velký foťák. Každopádně mé obrázky z mobilu byly s jeho dokumentárními výstupy nesrovnatelné. S postupujícím večerem jsem na sebe vrstvila oděv (ponožky dvojmo). Poměrně brzo bylo jasné, manželem předpokládaný příjezd domů kolem osmé hodiny večerní nezvládneme.
Balení rybářské výbavy je v našem podání zajímavá disciplína - nikdy netrvá předem odhadnutý čas. Především proto, že pruty se (slovy nejstaršího potomka) balí jako poslední. Pokud v mezidobí zabere ryba, je nutné opětovně nahodit. Pubertální výrostek je schopný trávit u vody celý den, nicméně má k tomu dostupný komfort. Bere si s sebou (nemaje bivak) plážový stan a žlutou skládací židli (ačkoli by uvítal originální khaki rybářské křeslo). Pochopitelně naprosto nutně potřebuje podložku na ryby, kyblík, míchačku na krmení, několikero druhů nástrah, hromadu rybářské "bižuterie" a - překvapivě - také pruty a podběrák. Nezapomíná ani na hojnou svačinu, kterou si poctivě sám chystá.
Balili jsme asi půl druhé hodiny. Syn zahájil slovy "Já pomalu začnu...", pak vytáhl dvě ryby, dvakrát nahodil a (pomalu) pokračoval. Po třetí rybě jsem odložila pletení - jednak mi mrzly prsty a přestávala jsem na oka vidět, především jsem však toužila ústup urychlit. V autě jsem zmrzlá zapnula topení, načež syn hlesl, že je z přesunu zavazadel totálně zpocený. Odevzdaně jsem přepínač vrátila do původní polohy.
Přibližně o půl desáté jsem Světlušku zaparkovala před domem. Unavený potomek se nesměle optal, zda může výbavu nechat do rána v autě. Vzhledem ke stavu vozidla jsem souhlasila, případný zápach rybiny už na celkovém image mnoho škody nenapáchá.
Tatínek strávil den na homeoffice s dvěma mladšími potomky na povel. Netuším, jak to dokázal, ale doma bylo uklizeno a byla nachystaná večeře. Cítila jsem drobnou výčitku svědomí. Dva dny volna před námi a k tomu teplá sprcha... Život umí být krásný.
