Dny pracovního volna slouží k odpočinku a regeneraci. Pokud by na tom zaměstnavatel trval, budu záhy propuštěna pro hrubé porušování pracovní kázně.
Na víkend a odpočinek se vždycky naivně těším. Bohužel si naprosto neumím plánovat volný čas tak, aby v něm volno zůstalo. Týden sice končí, odpočinek se ale bohužel nekoná. Vinit z toho mohu výhradně sebe. V podvědomí mám nekonečný seznam činů, které je třeba vykonat.
Vzhledem k aktuální nemožnosti setkávání v hojnějším počtu, opékali jsme v pátek večer za domem špekáčky v úzkém pětičlenném rodinném kruhu. Respektive - všichni opékali, zatímco praštěná matka s nůžkami v ruce celkem zbytečně dokazovala dětem, že hromadu ořezaných větví JE možné zpracovat. Hmotu sporé hromádky klacíků přibližně stejné délky - vytvořené dětmi za týden - téměř zdvojnásobila. A vyrobila si nepochopitelně puchýř na prostředníčku.
Naštěstí na mě jeden špekáček zbyl a při jeho konzumaci a popíjení piva z plechovky jsem mohla s manželem a nejmladším potomkem svorně koukat do žhnoucích uhlíků. Ohniště doutnalo i dlouho poté, co jsme se odebrali domů. Manžel je později šel uvědoměle zalít vodou, aby zamezil případnému požáru. Při té příležitosti omylem zavřel v zahradě kocourka, který tak byl nucen v chladné noci kempovat venku.
V sobotu ráno jsem šelmičku zachránila. Zatímco se kočičí chlapeček uchýlil do pelechu, vyrazila jsem znova na zahradní misi. Za dopoledne byl zbytek větví zlikvidován. Zůstala sporá hromádka drobných větviček, kterou jsme později večer s prckem ještě spálili. Větší děti, které se před polednem vyhrabaly z peřin, proskákaly s malým bratříčkem část dne na trampolíně, což jejich matku vedlo k úvahám o příznivém vlivu koronapráznin na soudržnost potomstva.
Další osobní misí bylo sázení stromků. Babička formálně věnovala manželovi k svátku mišpuli, rakytníky a sadbové bramobory. Hlízy byly umístěny do sklepa k naklíčení, ale stromkům jsem v souladu s návodem vykopala jamky, prolila je množstvím vody a následně je - za desetiminutové tatínkem nařízené podpory dcery - zasadila do země. Bohužel keříky poněkud křivě.
V mezidobí jsem uvařila oběd, abych se odpoledne mohla věnovat plení záhonků. S touto činností mi celkem statečně pomáhali synové - nejmladší poměrně dlouho a ne příliš účinně, starší naopak nedlouho, leč intenzivně.
Tatínek v čase našeho zahradničení obkládal na toaletě. Touto činností mě hodně příjemně překvapil; domnívala jsem se, že odzkoušení nové řezačky, (kterou obdržel rovněž jako dar v prosinci), zůstane ne mně. Práce to nebyla jednoduchá, neboť bylo třeba hodně přiřezávat a kreativně pracovat s nerovnostmi zdí.
Jako obkladač pracoval i další den, stejně jako já prodlévala na zahradě. Od pletých záhonů je krásný výhled na hromady stavebního materiálu. Při poměrně duševně nenáročné činnosti jsem tak měla možnost přemýšlet, proč jsme na toaletě nepostavili zeď z celých tvárnic, které stále leží na zahradě... a lepili ji z dolámaných ytongů per partes (řešení nenalezeno).
Stejně tak dobrý byl výhled na děti, které dostaly od otce náročný úkol - uklidit zadní část zahrady před naším chatrným chlívkem. Původně to vypadalo, že se tato činnost očekává ode mě, což mě poněkud rozladilo. Potomci odstranily cihly a další nepořádek a kout skutečně významně prohlédnul. Pouze v místech bývalého kurníku tráva neroste. Nejspíš najdu v zahradním přístavku travní semínka a pokusím se holou plochu zazelenit.
Roli zahradníka jsem pouze krátce prostřídala s rolí kuchařky, abych z mrazáku spotřebovala suroviny na rybí polévku a posledního zmrzlého cejna. Jeho pozůstatky jsem dojídala ještě v úterý. V neděli večer mě trochu bolela záda a hodně kolena.
Na konci víkendu byly na toaletě téměř obložené tři stěny a záhonky v zahradě byly skoro připraveny poskytnout prostor letošní úrodě. Jen já v pondělí do práce nastupovala duševně mírně odpočatá, leč fyzicky zcela vyčerpána.
