Mrzí mě, že nejsem ledním medvědem. Zimní únavu bych mohla zahnat dlouhým zimní spánkem a zásoby uložené energie by byly naprosto žádoucí.
Nedávno se mi zdálo, že mi jsou poněkud těsnější kalhoty. Po dvou dnech otálení jsem vytáhla v koupelně váhu a skrze zaprášené sklo odečetla hmotnost. Nebyla nikterak potěšující. Prachu jsem poté zbavila nejen usvědčující zařízení, ale i "chytré" hodinky a eliptical (sloužící převážně manželovi jako němý sluha k odkládání oblečení). V nastavení přístroje jsem si přidala další rok k věku a následně zkusmo "odšlapala" dva dvacetiminutové bloky.
Sportovní výzva na nadcházející víkend zněla třikrát 40 minut. Splnila jsem po večerech bez potíží - pravděpodobně proto, že jsem přístroj přesunula na dohled televize v obývací části domu a mohla se potit pod dohledem několika členů rodiny ležících na gauči. Aby nedošlo k omylu - větší děti nesledují vysílaný program, zdržují se ale v dosahu domácí wifi.
Poměrně ochotně jsem volné dny strávila domácími pracemi jako je přizdívání dalších řad ytongových tvárnic, natírání zdí malbou, zárubní dveří barvou a podobně - každý pohyb dobrý. Leč zkusmé převážení v neděli večer nepřineslo odlišný výsledek - a to jsem sklo váhy zbavila všech nově usazených mikroskopických částic.
V pracovním týdnu jsem omezila konzumaci veganských zákusků z nedalekého bistra (nešvar posledního nervově vypjatého měsíce) a hladový žaludek zásobovala výhradně zdravou potravou. Prostoru pro pohyb mnoho nebylo. Dva masírovací dny by se snad mohly počítat; bohužel na tuk usazující se především v nižších partiích nemá aktivita převážně horní poloviny těla velký vliv. I na sledování televize z výšky elipticalu došlo, byť jsem díky němu měla mírně rozkolísaný obraz.
Plánovaný odjezd na hory za účelem prohánění puberťáků po zasněžených svazích skýtal naději na spálení části zbytečně uložené energie. Požádala jsem svého milého chotě, aby mi při nakládání sportovních potřeb vzal lyže i snowboard. Kdybych předpokládala, že v místě ubytování bude ležet sníh, přibalila bych pravděpodobně i běžky. (A to bez ohledu na jejich spíše historickou hodnotu; tento konkrétní pár vlastním třicet let). Aerobní vytrvalostní pohyb na nich by jistě měl na formování těla kýžený účinek... nakonec jsme odjeli bez běžek a sníh v údolí ležel velmi spoře.
První potěšující zjištění bylo, že lyžařské kalhoty stále obleču i dopnu. Na svahu jsem se o energetický výdej opravdu snažila. Především snowboad, na kterém jsem se naučila jezdit poměrně nedávno, mě stál dost úsilí nejen fyzického. Výsledkem bylo především posílení deltových svalů - hojně zapojovaných při zvedání ze sněhu. Dolní končetiny objem spíše zvětšily (a kolena se mi krásně vybarvila do fialova).
Nečekaně byla v ceně ubytování možnost navštěvovat místní plavecký bazén. Děti toužící užívat si prázdniny poflakováním sice protestovaly, ale když jsme po hodině a půl veleli ústup, puberťáci odmítali opustit stanoviště. Překvapivě dokonce hrály společně v nízkém bazénu hry, zatímco maminka plavala a plavala, mrštně se navzdory mírné nadváze vyhýbajíc dvěma ztepilým důchodkyním v dráze.
Sumarizace hubnoucích aktivit se mi jevila jako dostatečná a příjem potravy jako umírněný. Jediné, čím jsem si snahu zbavit se medvědích zásob na zimu trochu kazila, byla večerní konzumace vína. Byť i ta byla letos v komorní sestavě velmi umírněná.
Z hor jsem se vracela stále stejně těsně obepnuta v kalhotách, se stále stejnou váhou a mírně nahlodaným odhodláním. Zběžné prohlížení rodinné fotodokumentace mě ovšem usvědčilo, v podvlíkačkách u plotny vypadám strašně. Zatím tedy navzdory únavě neupadám do pozdního zimního spánku, ale dávám na elipticalu minut 120.
