Začátek víkendu je ideální čas na mejdan. Umírněná maminka je v sedm už zpátky doma; dcera to dokáže rozjet v jiném měřítku.
Do rodinného kalendáře jsem zodpovědně zapsala, že v rámci zachování zdání společenského života místo masírování půjdu s kamarádkami na kafe. Domlouvaly jsme se tři týdny, než jsme se vylučovací metodou dostaly ke všestranně schůdnému termínu. Čas jsem plánovala v návaznosti na pracovní dobu, abych neměla zbytečné prostoje.
Před odchodem ze zaměstnání mi volal drahý choť; ptal se po slevové kartě do Bauhausu, kteoru mi minulý týden zapůjčil. Ač jsem si byla jistá, že jsem ji vracela, pohled do peněženky mě usvědčil z opaku. Manžel telefonoval od pokladny a plně naloženého nákupního vozíku. Ukončila jsem bleskově činnost a doběhla tramvaj. Štěstí, že obchod je na cestě k domovu.
Následovalo rychlé předání karty u zastávky, přesun MHD, nákup zeleniny na salát, izolace nákupu před mrazem v tašce s oblečením, (kterou už asi dva měsíce vozím v kufru auta) a přesun ke kavárničce u rybníka. Pochopitelně v době, kdy jsem vyjížděla, kamarádky už měly objednáno.
Uvítaly mě sdělením, že jsem málo oblečená. Jako by tenký kabát, rifle, vlastnoručně pletený svetřík a tričko byly v minus pěti stupních málo. Ředitel na dovolené eliminoval potřebu předstírat reprezentativní vzhled. V netopícím autě bych možná ocenila rukavice.
Zásadní výstup ze společné dvouhodinové debaty byl, (kromě několika vedlejších závěrů), že můj muž je vlastně téměř ideální chlap. Možná prý jen trochu moc akční. A samozřejmě s pár "chlapskými" mouchami, jako je například odlišný žebříček priorit, (jemuž aktuálně u otce mých dětí vévodí nepochopitelně čtyřkolka).
Jedna kamarádka měla doma děti samotné, u druhé naopak byly doma na návštěvě rodiče. Na mě v Omicích čekal manžel, naše tři děti a ještě tři další cizí holčičky. Zprávu o této hojné účasti mi manžel sdělil prostřednictvím SMS.
Váhala jsem, zda v této situaci nevyrazit raději opačným směrem někam za relaxem. Ale jednak nádrž neobsahovala nebylo mnoho pohonných hmot, jednak ukrutně mrzlo... Odložila jsem odpočinek na neurčito a odklouzala promrzlým vozem domů.
Přítomnost holčiček byla nepřehlédnutelná. Obývaly obývák, poslouchaly silně hlasitou hudbu a zbytek osazenstva domu se raději ukrýval v odlehlých pokojích. Chvíli jsem jejich strategii sdílela, potom ale zvítězila odpovědnost a odešla jsem se optat, zda nemají hlad. Manžel pak také projevil péči, dodával slečnám pouze nápoje.
Dámy projevily zájem o hranolky, což mi umožnilo vyhnat je do sklepa pro brambory. Dcera se bavila, protože kamarádky v temném sklepení strašila. Syn se bavil výrazně méně, protože odpoledne vytíral podlahu a dámy mu po ní všechny prošly v holínkách. Já pak hodinu okrajovala, krájela a fritovala.
Letmá kontrola zásob ve spíži dopadla neuspokojivě. Pro jistotu upekla muffiny, abychom ráno nemuseli snídat topinky. Do těsta jsem přidala nasekanou čokoládu ze zbytků vánoční kolekce, kterou jinak nikdo nejí; takto se setkala s úspěchem. A mlsný prcek celý večer chodil, jak to tam pěkně voní...
Dosti pozdě jsem ho přesvědčila, že muffiny jsou k snídani a je čas jít spát. K dceři do pokoje jsem donesla dvě matrace. Instrukci na téma doplnění ložního prádla zjevně nezaznamenaly ani holky ani manžel. (Tristní výsledek stavu pokrývek a absenci prostěradel jsem ale zaznamenala až ráno). Z pokoje z východního křídla domu se ozývalo dunění hudby, ještě když jsem hodně po půlnoci dokoukala v ložnici film. Mládí vpřed, stáří na svá místa.
To jsem ještě netušila, že slečny - oproti zvyklostem - vstanou dřív než v poledne. A budou mi při přípravě rodinného obědu dělat společnost a kriticky komentovat výkony účastníků boje o pevnost Boyard, (přičemž soutěžící v přibližně mém věku označí přezdívkou "babička").
