kOmický blog CLX.

Postupně se stávám ideální kandidátkou na živnost hodinového manžela; mám již rozsáhlou praxi a především pravidelný trénink - aktuálně jako malíř pokojů.

Nemaje doma aktuálně adekvátní výzvu (ve sněhu a mrazu se špatně betonuje), našla jsem si záslužnou práci jinde. Po letech se dočkala nového image moje provozovna masáží.

Mírnou omšelost desetiletého nátěru jsem se dosud snažila přehlížet a nevidomý kolega žádné námitky nevznášel. Nakonec ale zvítězila zodpovědnost a estetické cítění. Jeden večer jsem po hodině nad zatuhlými zády klientky zaměnila roli masérky za roli malíře, při které jsem vlastním svalovým spazmům dopřála jistě zasloužené protažení.

Odšroubovala jsem věšáky, odstranila zrcadla, odsunula skříňku... a pokryla stěny místnosti první vrstvou nátěru. Ukrýt původní světle zelenou barvu pod novou bílou vrstvu se ukázalo nesnadné. Na několika místech zeleň tvrdošíjně prosvítala, na jiných naopak opadávala i s fragmenty omítky. 

Čelní stěnu s okny jsem původně neměla v úmyslu přetírat, ale styčná linie v rohu místnosti byla natolik kontrastní, že přemalování bylo nezbytné. U stropu jsem v odhodlání nenatírat vytrvala, nemám ambici ho celý znovu omítat a zkušenost s minulým malováním byla v tomto směru dostatečně odstrašující: Tenkrát se dva týdny od vymalování objevila na stropě mokrá mapa a později i holý panel; dveře v bytě nad provozovnou, kam jsem rozezlená vyběhla, mi však nikdo neotevřel.

Abych barvě poskytla dostatek prostoru pro schnutí (a potomkovi pro spánek), vyráželi jsme druhý den z domova až kolem půl deváté a stavovali doplnit nátěrovou hmotu. Po chvíli bezradného prohlížení nejrůznějších ultra bílých odstínů jsme vybrali ekonomickou variantu - čtyřicetilitrový kbelíček primalexu. Pochopitelně jsem nezamýšlela jej celý udat v provozovně; náš dům ale nabízí dostatek nenatřených ploch pro využití zbytku objemu barvy. Jen transport nákupu byl na namrzlém povrchu lehce komický.

Pubertální synek mi jel pomáhat dobrovolně, jeho úkolem bylo pouze smontovat komodu a především měl přislíbeno, že se mu budou počítat odpracované hodiny (za které tatínek pravidelně stanovuje cílové prémie). Kvůli montáži nábytku jsme se ráno doma s chotěm lehce dohádali. Objednaný kus vyzvednul v týdnu ve třech krabicích, za což jsem mu byla vděčná. Jeho myšlenka sestavit komodu doma mi vzhledem k váze, délce a dispozičnímu rozložení renovované provozovny nepřipadala jako uskutečnitelná.

V sobotu ráno stály v předsíni pořád tři nerozbalené krabice. Vznesla jsem skromný požadavek na jeden ze dvou domácích akušroubováků, abych se od manžela dozvěděla, že "bez něj doma nic neudělá". Domnívala jsem se, že má v plánu pouze dokončit svítidlo nad kuchyňský stůl a uvařit oběd, na což by mu domácí výbava mohla stačit. Moje chyba, vytváření domněnek je velký nešvar. A vzájemná komunikace rozhodně není silná stránka našeho partnerského vztahu. 

Odcházela jsem se dvěma šroubováky a nelichotivými komentáři, synek obdržel tašku s elektrickým nářadím a nabíječku. Že nám chybí kladívko, jsme zjistili až později.

Jakkoli mi první nátěr večer trval jen dvě hodiny, sobotní malování se značně protáhlo. Nebýt ukryté velké čokolády, asi bychom padli vyčerpáním. Zelená pod první vrstvou prosvítala usilovně, navíc bylo třeba i řádně uklidit. Šplhala jsem střídavě s malým či velkým válečkem a štětcem po stěnách, synek uprostřed místnosti konstruoval nejprve šuplíky a později korpus komody. Spásu při zjištění absence kladívka přinesla bývalá sousedka, která chybějící nástroj ochotně zapůjčila.

Během dokončování komody jsem již umývala podlahu a barvou potřísněná místa, průběžně montovala zrcadla a věšáky zpět na stěny a sundávala závěsy. Později byl syn vyslán na nákup,  odnesl papírový odpad, ostatní běžný odpad a vrátil kladivo. Manželovi jsme do telefonu tvrdili, že za čtyřicet minut jsme doma.Po hodině a půl jsme odjížděli; mokré stěny dávaly naději, že uschnou do bíla, již suchá podlaha měla rovněž (zcela nesprávně) bělavý odstín. Její definitivní uvedení do původního stavu bylo ponecháno na příští návštěvu.

Během dne zbělala nejen provozovna, ale i exteriéry. Letos poprvé nasněžilo. Díky mokrému sněhu a únavě jsme hned v první obci za městem shlédli křižovatku ze všech 360°, navzdory nevysoké rychlosti jízdy. Ani jsem se nesnažila směr pohybu vyrovnat, žádné auto nebylo v dohledu a na neplánovanou otočku bylo místa dost. Jen dáma ometající chodník na chvíli ustala v činnosti a se zájmem nás sledovala. Syn projevil víru v matku a shrnul, že přeci mám školu smyku (a sjeté gumy).

Doma jsme snědli studené špagety. Zbytek dne jsem předstírala odpočinek, prokládaný drhnutím koupelny, zaléváním květin, praním prádla a hloubáním, zda by můj řemeslný podnikatelský záměr měl naději a úspěch.