Jedna z důležitých manažerských úloh je delegování. Občas si na toto téma dovolím kritickou připomínku vůči svým kolegům, leč při sebekritickém hodnocení musím konstatovat, že sama převážně selhávám.
Zoufalý nedostatek času (způsobený mojí neschopností lépe skloubit dvě zaměstnání, práci na stavbě, péči o tři děti a základní chod domácnosti) mě motivoval k pokusu zapojit více rodinné příslušníky alespoň do domácích prací. Fakt, že ve škole bylo vyhlášeno jednodenní ředitelské volno, tomu dost nahrál.
Pečlivě jsem promyslela, co mohu dětem svěřit. Úhledně sepsala podrobný seznam a umístila jej na viditelném místě. Na celý den a dva puberťáky toho nebylo mnoho: převléknout ložní prádlo, (které jsem poctivě nachystala), vyklidit myčku, zamést a vytřít podlahy plus umýt umyvadlo a vanu. Oběd byl připravený k ohřátí, případně jsem potomkům doporučila uvařit si těstoviny s mákem.
Během dne mi volala dcera, jak se zapíná pračka. Provedla jsem telefonickou instruktáž a zadoufala, že bude nejen převlečeno, ale i vypráno. Špatný předpoklad.
Odpoledne jsem klusala do plavání s prckem. Ze školky k bazénu ho přibližovala babička, naštěstí ho i v šatně převlékla do plavek - což byla nečekaně opravdu zásadní pomoc. Omylem jsem nastoupila do špatné tramvaje, abych po nedobrovolné okružní jízdě během minuty strhala oblečení, navlékla plavky a zanořila se.
Večer jsem doma nevěřícným pohledem sledovala výsledky celodenního úsilí syna a dcery. Postele byly všechny vyslečené, prostěradlo ani peřina nebyly vyměněny na žádné z nich. Pouze na některých byly nové povlaky na polštářích. Část povlečení byla ale vypraná, alespoň tak. Nebyli si prý jistí, jaké prostěradlo mají kam dát. A aplikace peřiny do příslušného obalu je údajně nad jejich síly a schopnosti. Varianta, že by při tom spolupracovali, je nenapadla.
Koupelnu jsem kontrolovala obezřetně. Vana i umyvadlo byly skoro umyté, jen baterie zkrášlené nánosem vodního kamane děti asi přehlédly. Toaletu jsem dobrovolně umyla raději sama.
Podlaha byla místy setřena. Záhadně mop do některých zákoutí nedosáhl a v exponovaných místech (jako je kuchyně) byly fleky výrazně trvanlivější, než děti očekávaly. Existenci prostoru pod kuchyňkou linkou pro jistotu zcela ignorovaly. Stejně jako celou podlahu v koupelně.
Zlatým hřebem byl oběd. Vše, co děti použily, zůstalo ležet na lince. Asi chtěly udělat radost stále se vyskytujícím mravencům. Alespoň, že uklidily to umyté nádobí z myčky. Nicméně nepovažovaly za nutné uvolněný prostor zaplnit použitými talíři. Dcera oběd komentovala, že těstoviny byly nedovařené a hnusné. Syn se bránil, že je vařil dost. Po otestování oschlého vzorku jsem pro příště synka upozornila, že vodu na těstoviny je třeba osolit větším množstvím než jednou špetkou a není od věci dodržet dobu vaření. Dcera bude se mnou v kuchyni muset trávit víc času...
Párkrát jsem (vytrvale se dohadující a obviňující) děti upozornila, že když nemohou říci nic hezkého, mají raději mlčet. Pokud bych se tím chtěla řídit, mám hlasivky zbytečně. Snažím se je chválit alespoň v případech, kdy udělají něco záslužného či pěkného. Jen shledávám obtížným takovou příležitost najít.
V zaměstnání často po ukončení akce zaznívají rovněž výhradně kritické připomínky, ačkoli prosté děkuji by jistě stačilo. Beru to jako nastavené zrcadlo; každý má svůj přístup. A pokud nechci - nebo nemohu - dělat všechno sama, musím se s tím smířit. Zatím se o to pokouším...
