Dva týdny před koncem října přišel potomek s požadavkem na koupi dýně. Maminčin vlažný vztah k Halloweenu později utužil nároky mnohem vyššími.
Naše zahrádka letos vyprodukovala dvě dýně Hokaido o velikosti běžného jablka pokusy o dlabání zcela vylučující. V obchodu jsem v oddělení zeleniny dlouho odolávala, nicméně jsem - po příslibu, že dýni synek sám odnese - nátlaku podlehla.
Tři dny jsem výzvy ignorovala, ale když se chlapec chopil nože, byla matčina pomoc nezbytná. K úhoně tak došla pouze čerstvě vytřená podlaha. Na výsledné společné dílo jsme byli oba pyšní, synek jej opatřil svíčkou a přibližně týden zdobilo obývák - než se oranžová barva začala měnit na černou.
Na kompostu dýňové hlavě narostly nakonec i šedivé plísňové vlasy. Čímž jsem považovala Halloween za uzavřený - pochopitelně mylně.
Synek brzo přišel s novým požadavkem, tentokrát na výrobu kostýmu. Sama mám k převlekům vztah velmi vlažný, opět jsem tedy nějakou dobu vyčkávala, zda zájem neopadne. Nestalo se tak. Naopak mi potomek podstrčil obrázek TV mana.
Černou postavu s obrazovkou místo hlavy jsem pravda příliš nechápala, leč vyhodnotila jsem výrobu případného kostýmu jako poměrně snadnou. Nejvíce času zabral výběr vhodné krabice, žádná z doma se vyskytujích neměla vyhovující rozměr.
Pár dní jsem poslouchala připomínky, až jsem cestou nejmenšího odporu zvolila kancelářský kartonový obal od papíru. Jeho velikost byla ideální; ne tak barva.
Úvaha o potažení černou fólií ztroskotala na neschpnosti ji v dílně nalézt; (jistě to omezilo riziko přidušení). Mezi zbytky barev pozůstalých z výtvarné výchovy ale byla nalezena černá tempera, která aplikována úzkým štětcem překryla povrch krabice zcela bez účasti budoucího nositele.
K výrobě obrazovky byl použit modrý obal na sešit, který byl tímto zcela zničen. Výsledek byl na pohled výborný; emipricky však byla zjištěna nevhodnost použitého materiálu, neb přes matný povrch nebylo vidět. Kostýmu proto padla za oběť ještě starší pevná průhledná sloha, která měla shodnou barvu, ale hladkou strukturu. S ní již nehrozilo, že se převlečená postava při pohybu přerazí.
Upevnění na hlavu jsme vyřešili poměrně rychle (díky nadstandardně kladnému vztah otce rodiny ke kečupu). Kartonový obal od osmi balení, který měl čtvercovou základnu a plná záda, zatímco po stranách se svažval ke zcela nízké přední straně se jevil jako ideální.
Úprav bylo potřeba minimum. Protáhla jsem kloboukovou gumu a lehce sestřihla zadní část. Na synkově hlavě tak seděly dvě krabice, které jsme později na jeho přání slepili k sobě. Za tímto účelem si dokonce přinesl ze školy osvědčený Herkules.
Černé tričko a tepláky jsem doplnila černými polobotkami a sakem, které před lety využíval starší bratr při občasné veřejné flétnové produkci. Za běžných okolností nejmladší dítě podobné formální kusy zcela odmítá, nyní je uvítalo.
Černá postavička pak běhala po domě, přičemž podrážka polobotek zanechávala na světlém vinylu nevzhledné černé šmouhy. Jak vyplynulo později, snažil se syn nalézt vhodné místo, kde by mohl natočit video. Bohužel v naší nedotažené domácnosti prakticky všude překáží nějaké předměty.
Odevzdaně jsem pomohla i s videem. V šatně jsem police zakryla přehozem z postele a ubrusem, čímž vznikl vizuálně poměrně čistý prostor. A uvolila jsem se i k roli kameramana, jakkoli s výsledkem byl kritický hlavní hrdina spokojen až po mnoha pokusech.
Překvapilo mě, že byl ochotný s sebou objemný kostým vláčet do školy autobusem, aby ho ukázal kamarádům. A o Halloweenu se v něm obratně a naprosto samozřejmě pohyboval.
