Poslední dny v zaměstnání byly náročné - zdaleka nejen pro usilovnou snahu dotáhnout rozpracované obchodní případy.
Zatímco jsem osobní obsah šuplíků postupně přesunovala domů, na desce stolu se vršily stohy zpracovávaných materiálů, které skýtaly úkryt, pokud mne přepadl nával emocí. Jakkoli jsem si jistá, že se mi po práci stýskat nebude, o mnoha lidech s ní svázaných to říci nemohu.
Bylo třeba vybrat poslední dva dny dovolené. Program na jeden z nich mi určil budoucí zaměstnavatel, který páteční půlden vyplnil konferencí na téma, které se mého nového uplatnění bezprostředně týkalo. Účast žádoucí. Snažila jsem se vypadat důstojně, leč dva týdny odkládaná návštěva kadeřnice mojí image nikterak neprospěla.
O druhou půli volného dne se postaral manžel. Usoudil, že jsme spolu dlouho nikde nebyli a odvlekl mne - navzdory protestům - na Slovensko. (Prý se mi tam bude líbit.) Za normálních okolností bych wellnesshotýlek ocenila, v aktuálním psychickém rozpoložení jsem ovšem v saunách nepřítomně hleděla do stropu v marné snaze vypnout v hlavě kolotoč myšlenek.
Ani spánek za mnoho nestál, těžko soudit, zda v souvislosti s probíhající životní změnou či proto, že starší děti bryskně umístily bratra k babičce a sezvaly do prázdného domu kamarády. Příštího dne ovšem projevovaly aktivitu dotazy, kdy se navrátíme. Po obsáhlé snídani a výletu na blízkou (poněkud přelidněnou) rozhlednu jsme zamířili zpět.
V novém týdnu jsem byla v kanceláři mírně zaskočena přítomností slečny, která po mém odchodu usedne na moji židli. (Dostavila se v okamžiku, kdy jsem četla dojemný rozlučkový e-mail a byla sotva schopná odopovědět na pozdrav.) Empatický vedoucí mi tuto skutečnost opomenul sdělit. Duchapřítomně se jí ujala kolegyně.
Při loučení s kolegy z centrály mne překvapilo, že neměli o personálních změnách v naší pobočce tušení. Množství práce mne částečně uchránilo přílišných emocí, přesto jsem se občas obtížně bránila dojetí. Při sdělení obchodním partnerům, že se napříště mají obracet na kolegu a kolegyni, jsem obdržela řadu milých reakcí a přání. To jsem ovšem netušila, co bude následovat.
Původní plán byl "rozloučit" se s kolegy o den dříve a následující den předstírat, že odcházíme domů jako vždy. Leč bylo logisticky složité zajistit dovoz občerstvení na předposlední den, pročež se chlebíčky a zákusky podávaly až v rámci skutečného loučení.
Ač jsem se snažila být statečná (a též stihnout ještě co nejvíce práce), kolegové mne v závěru naprosto dostali pugétem a dary, nad kterými jsem později doma regulérně slzela. Nemohu říci, že pro to měla rodina přílišné pochopení.
Poslední den v měsíci jsem vybírala dovolenou. Odeslala jsem rodinu do velkoměsta a vyrazila s maxipsem na dlouhou vycházku do lesů. Nebylo nijak přívětivě, ale alespoň čtyřnožec se zdál šťastný. Proběhla i nečekaná komunikace s nyní již bývalými kolegy.
Ve snaze se zabavit jsem upekla buchtu, do které jsem opomněla přidat prášek do pečiva. Ostatní kuchyňské výtvory dopadly naštěstí lépe. A v poledne mě manžel - opět - odvlekl do nedalekého wellness, tentokrát s poukazy v expiraci. Ani zde jsem se ale obalena prostěradlem necítila nijak komfortně.
Aby mne povzbudil, strávil muž večer v hospodě se svými kolegy. Můj program proto sestával z vyzvedávání dcery u koní a později veselého chotě na okraji města.
Až čas ukáže, zda moje rozhodnutí opustit po čtyřech letech zaměstnání bylo správné či nikoli. Každopádně již nyní je jisté, že mi kolegové budou hodně chybět.
