kOmický blog CDLXXIX.

Abych se vyrovnala organizačnímu talentu milého chotě, svolala jsem sraz dávných účastníků lyžařské rekreace.

Coby děti zaměstnanců brněnského studia České televize jsme přibližně jedno desetiletí trávily jarní prázdniny společně. V užším kruhu jsme pak společně jezdívali na chaty a chalupy, sjížděli řeky a též například laminovali lodě.

Během pobytů jsme nejen zdokonalili naše lyžařské schopnosti (k čemuž neupravené svahy s muldami a hodinovou frontou u vleku přímo vybízely), ale i vyzkoušeli první taneční kreace na večerních diskotékách. Dodnes pamatuji různorodé převleky na karnevalech, volbu nejhezčích nohou, (kterou v dámské konkurenci vyhrál fotbalista) či s vervou hrané amatérské divadlo, ve kterém jsem měla čest představovat Marfušku.

Organizace neorganizovaných jedinců je zvláštní disciplína; nicméně jsem se ani nečervenala, když jsem v telefonátu do restaurace potvrzovala osmnáct účastníků, (přičemž pro požadovaný salonek bylo minimum patnáct a já netušila, kolik nás bude). Nakonec jsem účast mírně podcenila.

Neviděli jsme se sedm let; ideu pravidelných setkávání poněkud narušila pandemie a zjevně jsem si včas nevšimla, že objektivní důvody pominuly. O to více bylo překvapivé, jak blízcí mi tito lidé jsou, jakkoli jsme se všichni trochu změnili. Svědctví černobílých fotografií kolujících z ruky do ruky bylo neúprosné.

U některých jedinců jsem při příchodu chvíli váhala; čas a případně pár kilo dokáží identifikaci ztížit. Kupodivu především bývali vedoucí nevykázali změnu zjevu za čtyři desetiletí zpět.

Komické bylo, že jsem restauraci vybírala podle kritérií "hodně místa" a "centrum Brna", abych se v úvodu večera dozvěděla, že jeden z účastníků setkání vlastní jiné obdobné zařízení na stejné ulici. Alespoň už víme, kde se potkáme příště.

Do té doby snad přesvědčím své tělo k mírné spolupráci při konzumaci, abych v pozdních večerních hodinách stíhala obecné veselí. A snad i synka, aby případně veselou maminku odvezl domů. Můj účet po sedmi hodinách pobytu čítal jedno pivo, dvě vody a kolu.

Během večera jsme v závislosti na míře konzumace vymysleli, že se musíme potkávat častěji, že příští setkání bude v Praze, kam někteří emigrovali, že pronajmeme chalupu na Vysočině, kam to máme stejně daleko a též, že pojedeme na sestřinu chatu - kam se pochopitelně všichni nevejdeme.

Nedělám si velké naděje, každopádně nejpozději za rok obešlu opět všechny kontakty, které mám. Bývalí vedoucí totiž projevili obavy, že při současné četnosti je příliš nových setkání nečeká. Současně však navrhli zajistit kontakty na další bývalé účastníky, za což jsem pochopitelně vděčná.

Za nejhezčí momenty večera považuji květinu od prvního příchozího a kompliment o mnoho let mladšího kamaráda, že jedná vypadám stejně jako před lety (ačkoli to zjevně nebyla pravda). Značná část přítomných již potřebuje brýle, což tuto nesrovnalost může vysvětlovat.

Dramatickým byl odjezd pražského účastníka, který potřeboval stihnout vlak. Jeho bratr ho zodpovědně pobízel k odchodu, což ho - splečně s večerním sprintem - zachránilo. Dle zpravodajství z rychlíku ovšem velmi těsně.

Poslední čtveřice uzavírala kolem půlnoci, neb někteří z nás potřebovali využít noční rozjedz MHD k přepravě. Cestou jsem nabídla svým dvěma starším dětem, že si vyzvednu auto a následně je z plesu. S díky mne odmítly, že je příliš brzo. Přijela jsem domů v půl jedné ráno plná dojmů, aby mě kolem třetí hodiny ranní probudil jejich příchod.