kOmický blog CDLXI.

Geniální nápady se rodí samovolně. Potřebují ale nalézt vhodné prostředníky, aby mohly být sděleny světu.

Tedy domnívám se, že takhle to funguje, jelikož příležitostně se mohu stát jejich tlumočnicí. Převedení do praxe se ovšem zřídka obejde bez obtíží.

Počátkem prosince jsem podobný "telegram shůry" obdržela v souvislosti s vánočními dary pro manželovi rodiče (krátce poté, co choť na cílený dotaz přiznal, že dosud nic nevymyslel). Darovaným předmětem měla být klasická rodinná fotografie, na které by byli zvěčněni oba dva synové s rodinami.

Navzdory nebývale kladné reakci zákonného partnera jsem vůbec nepředpokládala brzkou realizaci. Po týdnu manžel oznámil, že se nápad zalíbil i jeho bratrovi (což mne samozřejmě potěšilo).

Ráno o posledním víkendu před svátky - právě když jsem sundala zablácené boty a uklidila vodítko - pak drahý choť nevzrušeně doplnil, že se švagr s rodinou dostaví po poledni. Cítila jsem se zaskočeně.

Toho dne jsem měla v plánu pokročit s nekonečným natíráním nového nábytku a odpoledne se mírně věnovat přípravě na večerní společenskou akci. Nečekaná realizace geniálního nápadu tento program významně narušila, leč kalendář žádný další předštědrodenní termín neposkytoval. 

Domácí pracovní oděv nesoucí stopy bílé lazury jsem si toho dne oblékla úplně zbytečně. K rychlosti procesu sebezklidnění nepřispívala přítomnost manžela, který v poklidné předvánoční náladě sledoval televizi a výzvu k přeměně obýváku na fotografický ateliér odbyl větou "po obědě". Doporučila jsem, ať na budoucí události připraví potomstvo.

Nad slupkami z brambor jsem se postupně smířila s přítomností nadbytku nábytku v ložnici během vánočních svátků, neb šance dokončit skříňovou rošádu zavčas byla nulová. Oběd jsem nebyla schopná pozřít, pročež jsem hotovou krmi zanechala na prostřeném stole a odebrala se umýt si vlasy.

Připravila jsem oděv synkovi a několikery přijatelné šaty, abych je mohla přizpůsobit oděvu švagrové. A našla doutníky, které manžel považoval za výbornou fotografickou rekvizitu (stejně jako můj postarší klobouk). Následné přesuny nábytku byly ponechány na mužích. Úlevou bylo, že odstraněním nánosu prachu pod gaučem byly v rámci parodie na vánoční úklid pověřeny děti již dříve.

Nejstrarší syn nad žehlením košile několikrát zaúpěl, že má všude psí chlupy. Později byl jako fotograf rozhořčen kvalitou světla. Bylo třeba zakrýt okno, kterým prosvítalo zimní slunce a doplnit umělé osvětlení. Ani po třetí výzvě se nikdo z pánů neměl k transportu dvou světelných zdrojů z dílny, pročež jsem nutné lumeny přebroděním sněhové závěje zajistila sama. Syn pak studené stavební světlo kreativně zjemnil odstíněním přes plastový tác z IKEA.

Překvapivě se povedlo navléknout všechny děti do košil a vytvořit základní kompozici. Sladěni jsme byli v univerzální černé. Už tak složitou možnost zachytit devět osob v přijatelné podobě mírně zkomplikovala dcera přáním, že se vyfotíme i se psem. Za tímto účelem mu umyla zablácené nohy a učesala srst, což se stává výjimečně.

Udržet čtyřnožce s pohledem upřeným na objektiv se ale ukázalo jako zhola nemožné. Lépe dopadaly snímky, na kterých jsme nebyli všichni. Jakákoli osoba u fotoaparátu dokázala alespoň na chvíli upoutat pozornost čtyřnožce, který nás jinak oblažoval láskyplnými pohledy a přátelským olizováním (a naše oděvy nezištně vylepšoval vrstvou srsti).

Po dvou hodinách a několika desítkách snímků jsme akci ukončili s důvěrou, že ze získaného materiálu snad půjde něco použít... a že příště provedeme důkladnější přípravu.

Podařilo se, byť hotový obraz nápadně připomíná Addams family. Ale výsledek naší společné snahy pod vánočním stromečkem udělal rodičům opravdu radost (a získal obratem česné místo na stěně chalupy); pročež pár nenatřených poliček vůbec nelituji.