kOmický blog CDLX.

Náhled muže a ženy na tutéž situaci může být dramaticky odlišný - dokonce nezřídka zcela protichůdný.

Z manželem naordinovaného krátkého odpočinkového pobytu jsem se vracela s migrénou, pravděpodobně způsobenou spánkem v měkoučké postýlce s obrovským polštářem. Pragmaticky jsem situaci řešila dávkou brufenu, neb bylo třeba podávat pracovní výkony. Manžel o mne jevil nebývalou starost.

Bolest hlavy pominula po dvou dnech a absolvované masáži. Jakkoli sama jsem předchozí večer doporučovala vlastní klientele, aby namasírované svalstvo nezatěžovala činností, po návratu jsem čile natírala nekonečné komponenty skříní, abych kompenzovala svoji předchozí indispozici a nepřítomnost. Tento pohled na věc je bohužel v rodině ojedinělý.

Usnula jsem dříve, než se drahý choť dostavil z nohejbalu. Muselo se jednat o obzvláště vydařené společensko-sportovní setkání, jehož dozvuky se projevovaly i následujícího dne. Přesto mne zákonný protějšek neopomněl ráno upozornit, že má večer firemní akci - což bylo předvídavé, neb jsem s jeho absencí doma nepočítala. Přidal i ironický komentář týkající se mého sporého výskytu tamtéž.

Odpoledne po návštěvě dětské lékařky (za účelem očkování synka proti tetanu) navazovala brigáda - osobní skromný příspěvek k akci bývalého zaměstnavatele. Pravděpodobně se jedná o neškodnou úchylku, ale balení darů do dobročinné tomboly patří k mým předvánočním aktivitám tradičně.

Aby drahý protějšek mohl s kolegy konzumovat, využili jsme přepravu jedním vozidlem. Místo předpokládaného vyzvedávání rozjařeného manžela nakládal unavený (a velmi střízlivý) choť mne. Cestou nedbale oznámil, že má zítra opět večírek.

Příští den se proto situace téměř opakovala, včetně mé brigády. Ráno bylo vtipné; při průjezdu kolem školky muž s nostalgií pyšného otce zavzpomínal, že se tam něco nachodil. Překvapeně jsem pozdvihla obočí. Jakkoli příslušné zařízení navštěvovaly všechny naše děti, manželovu účast na jejich transportu bych označila za marginální. Naše vzpomínky jsou evidentně velmi odlišné.

Méně vesele jsem se cítila, když mi v poledne volali ze školy, že synkovi není dobře. Nemaje vozidlo, bylo nutné upínat naděje k otci dítěte. Transport k domovu hromadnými prostředky by jeho stav nepochybně nevylepšil. S nevrlými komentáři ohledně průjezdnosti města tatínek syna zachránil; stejně jako dceru, jejíž jezdeckou výbavu jsem zapomněla v autě evidentně vykolejena nesouladem v našich paměťových záznamech.

K večeru při pokrývání předmětů celofánem jsem průběžně informovala o předpokláném ukončení činnosti, jakkoli se časová náročnost balení nesourodých příspěvků dárců odhaduje obtížně. K mé lítosti tak musel drahý choť opět čekat na mne. Po návratu domů jsem zvažovala, zda ještě natřu nějaké police. Nakonec jsem jenom smažila obří omeletu pro synka navrátivšího se z lyžařského pobytu. Přičemž z velkoměsta ho transportoval tatínek překvapivě ochotně.

Poslední den v pracovním týdnu byly na programu opět masáže. Při předběžném plánování víkendu vyplynulo, že dosud nemáme zajištěn nocleh pro nejmladšího člena rodiny, jakkoli všichni ostatní budou na stejné akci mimo domov. Problém se ale poměrně záhy vyřešil, aniž se v něm otec angažoval.

Zběžná večerní obhlídka natřených a nenatřených částí skříní přinesla neradostné zjištění, že výměna provizorního nábytetu v ložnici za nový je do Vánoc prakticky vyloučena.

Zmínila jsem tuto neradostnou zprávu manželovi, který kreativně nabídl, že mohu zrušit masáže příští týden. Doplnil, že na sobotní společenskou akci odveze děti předem, abych zatím mohla natírat. Pravděpodobně neochvějně přesvědčen, že se dámy na společenské akce převlékají z montérek rovnou do velké večerní.

Následující víkend moji celkovou skepsi bohužel jenoznačně potvrdil.