Příležitostnou dobročinností uvádím své blízké v úžas i děš. Přednesená myšlenka darovat ořezané větve našich jabloní a hrušní do brněnské ZOO vyvolala u manžela mírně pozvednuté obočí.
Nebyla jsem si jistá přesným významem jeho mimického gesta, přisuzuji jej neutrálně pouhému překvapení bez konkrétního výkladu.
Výzvu k darování zveřejnila kamarádka, náhodně přesně v době, kdy naši zahradu možný předmět daru hojně zdobil na jedné velké a několika menších hromádkách pod stromy, (kde je sběrem pověřené děti náhodně přehlédly).
Krátkou exkurzí na stránky nejbližší ZOO jsem získala kontakt; na večer zaslaný e-mail přišla odpověď v brzkých ranních hodinách. Po telefonickém upřesnění s vedoucím útvaru krmiv bylo zřejmé, že naše stromy mohou přinést užitek i jiným. První rozpaky sympatického muže pominuly přesně ve chvíli, kdy jsem nabídla, že větve sami dovezeme.
Potomci na výzvu k naložení vozíku reagovaly po svém - ocitly se v něm tři největší kusy, které znemožňovaly umístění dalších, čímž byla jejich práce hotova. Při návratu z práce jsem jejich dílo ve stylu chytré horákyně (naloženo-nenaloženo) krátce zhodnotila, převlékla se do pracovního a zbytek vlahého jarního vlahého večera strávila přesouvádím dřeva.
Při shromažďování větví a větviček jsem se snažila ignorovat pohled na vzrostlou hrušeň - poslední strom, který nebyl letos zjara zasažen ostřím. Nakonec jsem ho - za pomoci teleskopických nůžek - část větvoví připravila. Větve hrušně mi od pohledu přišly pro zvěř nejchutnější; leč netestovala jsem je.
Zabrána do činnosti jsem ani nepostřehla, že vyšel měsíc; poslední kousky jsem nakládala za šera. Jakkoli mě drahý choť (opravující synkovi skříň) vyzýval, abych toho zanechala. Předpokládám, že jsem ho při přiřezávání latě v průjezdu neustálým procházením lehce rozptylovala.
Tentýž člověk se tvářil odevzdaně, když jsem chtěla konkretizovat termín odvozu. Zavrhl brzký ranní transport během pracovního týdne a zvolil jednoznačně sobotu.
Ráno o víkendu nečekaně zjistil, že čtyřkolka je pro plánovaný účel nepoužitelná pro nedostatečně dlouhou kabeláž vozíku. Využili jsme alternativně tažné zažízení na autě a přibrali s sebou nejmladší dítě. (Neb momentálně není jiné cesty k návštěvě zoologické zahrady). Na dotaz, čím dřevo upevníme, abychom polovinu nepoztráceli cestou, reagoval choť němou odpovědí v podobě podané tašky s popruhy. Pomoc později spočívala ve výskoku na hromadu větví za účelem jejich zatížení.
Příjezd do ZOO byl velkolepý přes služební bránu a dvě závory. Personál byl velmi milý, průjezd liduprázdnou zahradou s doprovodným vozidlem poněkud zvláštní. Pohledem laiků jsme však soudili, že to němým tvorům takto bez diváků docela vyhovuje. Lamy na nás sotva zvedly hlavu.
Po krátkém manévrování byl náklad za pomoci jednoho člena personálu zahrady složen na určeném místě za výběhem klokanů. Původně neochotný a lehce skeptický manžel si situaci musel vyfotit, aby ji později prezentoval jako "krmení zvířátek", jakkoli žádné nebylo zachyceno. Couvání s přívěsným vozíkem si ten den procvičil dokonale.
Synek v ZOO projevil pouze stydlivý zájem o mládě velblouda. S pár modřinami a škrábanci jsme kolem pandy červené a surikat odjížděli všichni s pocitem, že jsme vykonali něco dobrého. Nemyslím, že budeme ořezané větvě ještě někdy pálit.
