Bolest v zádech coby nevyhnutelný projev procesu stárnutí dosud odmítám přijmout, pročež jsem plna nadějí vkráčela do ordinace odborné lékařky.
Na rozdíl od nevrlého neurologa byla tato velmi sympatická. Na adresu mého opáleného obličeje zahájila konverzaci otázkou, kde jsme byli (a přiznané rehabilitační vysokohorské túry po Štýrsku nijak nekomentovala). Prošla předložené záznamy a optala se na subjektivní pocity. Největší váhu věnovala vlastnímu pozorování, pročež jsem se neobratně svlékla z šatů a bot a předvedla své prožitými lety, stavbou domu a dovolenou poznamenané tělo. Při zouvání páskových sandálků na nevysokém podpatku jsem se mírně rosila.
Po několika krocích, předklonech, úklonech, vzpaženích a upaženích jsem mohla klesnout na lůžko (vyšetřovací). Ulehnutí a obraty nepatřily na škálu příjemných pohybů, přesto mi hlavou probleskla myšlenka, proč obtěžuji lékařský personál, když se hýbat mohu. Dáma v bílém několika zkušenými pohyby zkontrolovala stav vzpřimovače a přilehlých svalových partií, aniž jsem bolestí vyskočila. Což hrozilo až po obratu na záda, kdy jsem z pod žeber obdržela informaci, že je možné mít bránici v křeči. O absolvované masérské rekvalifikaci jsem pomlčela.
Po bolavé chvíli pokusů o uvolnění jsem již oděna vyslechla relativně povzbudivý verdikt; navzdory kancelářské kariéře údajně netrpím řadou sandardních civilizačních neduhů. Pravděpodobně je dostatečně kompenzuje aktivní život pomocné stavební dělnice či amatérské zahradnice, což jsem raději nezmínila.
Ordinaci jsem opouštěla vyzbrojena dlohou zprávou, ke které přibyl rozpis rehabilitací zahrnující polovinu prázdnin. Zklamání nad bazénem mimo provoz mírně kompenzovaly předepsané návštěvy vířivky, přesto jsem se těšila především na cvičení, ve které vkládám nápravné naděje především.
První procedury připadly na pátek. Dámy v evidenci sršely vtipem - jedna žádala o peníze do automatu, domnělé gamblerství vyloučila přiznáním kofeinového absťáku. Druhá se dvakrát přeřekla, načež jsme společně usoudily, že parný pátek bude veselý den. Obě dámy měly před dovolenou, čímž se jistá nesoustředěnost vysvětlovala.
První výkonná rehabilitační síla mě ve dveřích tělocvičny nadšeně vyhodnotila jako sportovce, následně mi sebevědomí srazila upozorněním na jistou nesymetričnost postoje. Obří zrcadlo jí bohužel dávalo za pravdu. Do rozpisu jsem od ní dostala razítko, stejně jako na ultrazvuku.
Příští návštěvu jsem absolvovala se sympatickým mladíkem, kterého práce evidentně těšila. Učili jsme se dýchání posilující příčný břišní sval. Nápadně připomínalo komické lekce na posílení pánevního dna, kterými jsem si v zimě krátila lockdown. Zřejmě nepůsobím dojmem, že bych kdy cvičila jógu, soudě dle rozsahu poskytnutých teoretických informací. Na razítko to ale stačilo.
Ostudu jsem udělala pouze při hledání příslušného pracovníka před vstupem do vířivky, ačkoli na stěně visel jasný návod "hlaste se u bazénu". A díky síle vůle (a hlubokému dýchání) jsem se při další návštěvě vyhnula incidentu v evidenci, kde zvídavá pacientka zaměstnávala patnáct minut personál nemožnými dotazy, které můj čas na převléknutí zkrátily na 30 vteřin.
Po dvou týdnech rehabilitací a mírném ústupu bolesti jsem pojala báječnou myšlenku zlehka pracovat na zahradě. Otevřeně však přiznávám, že mi pracovní nadšení nevydrželo dlouho - pravděpodobně budu třeba pčed plným zápřahem v rehalbilitačním zařízení nasbírat ještě několik razítek
