Noční život posledních let nepředstavuje téma, které by stálo za záznam; přesto učiním jednu výjimku.
Spím špatně; usínám rychle, probouzím se snadno a především časně. Tiché minuty v intervalu mezi čtvrtou a šestou využívám k meditaci, pokud mi zrovna mozek samovolně negeneruje nekonečnou řadu převážně pracovních problémů k řešení. Zvukovou kulisu tvoří oddechující manžel a občasné kočičí tlapkání na půdě. Sny se mi zdávají zřídka.
Nedávno zvečera choť (proti svému zvyku) ohlásil, že by ráno potřeboval být v práci dříve. Všechny děti zrovna studovaly na dálku a nebyla nutná jejich přeprava; zaražena všasností sdělení jsem odkývla společný brzký odjezd. Při rozbřesku mě pak probudil hlas: "Víš, kolik je hodin?" Vyletěla jsem z lože - zcela zbytečně; bylo půl páté a manžel i děti spaly.
Další noc dcera na tatínkův pokyn k ukončení pobytu štěněte v domě kempovala v psí boudě (vyzbrojena dvěma spacáky). Ocenila jsem její statečnost, doporučila silnou vrstvu oblečení a dohlédla na nezamknutí dveří pro případ změny plánu. Před usnutím jsem monitorovala duté zvuky, jak se slečny v malém prostoru psího příbytku rovnaly.
V půl jedné mě probudilo škrábání o dřevo. Lekla jsem se. Mžourajíc do tmy jsem zkoušela identifikovat směr, odkud zvuk přichází. V úvahu přicházel přilehlý dvůr nebo průjezd, chodba do sklepa nebo šatna. Vyloučila jsem, že by původcem byla některá z koček, neb mňoukání se neozývalo. Při dalším zvuku bylo evidentní, že nepochází z vnějšku.
Je to hloupé, ale trochu se bojím tmy, (přičemž prvních třicet let nyktofobie bylo nejhorších). Zkoušela jsem probudit manžela, ale ani opakované pokusy ho k vědomí nepřivedly. Se vzpomínkou na marnou snahu dožádat se odvozu do porodnice jsem to rychle vzdala.
Odhodlaně jsem rozsvítila lampičku a opustila teplou postel za účelem identifikace narušitele. Vyrazila jsem k protilehlým dřevěným dveřím šatny, nicméně zvuk se ozval za mnou. Možnost, že by šuplíky pod lůžky s klubíčky příze obývali i hlodavci, byla krajně nepravděpodobná.
Při dalším zaškrábání došlo k vyřešení záhady; po přizvednutí peřiny bylo možno vidět manželovu nohu volně loženou přes čelo postele. Spokojeně pochrupoval na břiše a nehty občas zavadil o dřevo. Závan chladu po odkrytí ho přinutil končetinu stáhnout, čímž byl problém vyřešen zcela. Zhasla jsem a zkoušela usnout.
I další noc spaly naše dvě holčičky v dřevostavbě na dvoře, tentokrát byla noc výrazně klidnější. Pouze nejmladší potomek se zřejmě cítil se žralokem a krokodýlem v posteli osamocena a přišel nás kolem druhé hodiny potěšit názornou demonstrací nedostatečné plochy lůžka.
Absence snů se zdá býti při nepřítomosti spánku pochopitelná. Noční události mě ale opět utvrdily v přesvědčení, že je účinnější problém sama vyřešit, než spoléhat na pomoc kohokoli (manžela nevyjímaje).
