Vynucenou cestovatelskou abstinenci zapříčiněnou pandemií vyřešil otec rodiny radikálně - zakoupením letenek.
Krátké léto na Islandu trvá dva měsíce, během kterých teploty závratně nestoupnou. Zato se zvýší ceny a hustota turistů na kilometr čtvereční. Mimochodem, roční teplotní průměr je závratných 6°C a na na uvedenou plochu připadají tři místní obyvatelé.
Po zvážení okolností - podpořeném manželovou poznámkou, že můj wish list destinací ostrůvek zahrnuje - jsem opatrně souhlasila. S jistotou marketingového manažera choť okamžitě zajistil transport i zapůjčení vozidla, označil v mapě lokality zájmu a rezervoval ubytování v jejich dosahu.
Po shlédnutí několika poutavých dokumentů a barvitého líčení Jiřího Kolbaby považuji za nadbytečné přidávat další obdivné komentáře této půvabné země. Celkový dojem zanechala úžasný, jakkoli mi výhled často clonila hluboko naražená čepice a kapuce přes ni přetažená.
Dovolená absolvovaná se dvěma mladšími dětmi přinesla i několik komických momentů. Na letišti Keflavík nás uvítal poctivý liják. Tentýž déšť nám již v Reykjavíku komplikoval půlnoční dobývání ubytování; jakkoli jsme dle instrukcí postupně našli dům, dveře i schránku, vložený klíč při odemykání silně vzdoroval. Promočený otec rodiny dveře dobyl po čtvrthodinovém úsilí k velké úlevě přihlížejících.
Následující den poskytl velmi zamlžený pohled na krásy hlavního města, které jsme záhy opustili. Organizátor přislíbil krátký výlet k termálnímu prameni. Dřevěné chodníčky a propagační materiály vypadaly slibně, nicméně po čtyrkilometrovém výstupu nás voda vítala jen velmi vlažně.
Naše druhé ubytování bylo pravděpodobně nejhezčí, navzdory sdílené koupelně. Provozem kávovaru situovaného ve společné chodbě jsme v ranních hodinách (na Islandu bylo o dvě hodiny méně) rušili obyvatele vedlejšího pokoje. Při balení jsme mezi lůžkovinami zapomněli plyšáka - nebohý tygr zřejmě tušil, jak budeme bojovat s místem v zavazadlech.
Syn si z domova přes SMS překvapivě posteskl, že jsme přislíbili denně volat. Pochybení jsem rychle napravila a následující dny pravidleně podávala středně obsáhlé hlášení a přijímala jeho stručné zprávy.
V laguně s ledovcovými krami jsme spatřili tuleně, na ostrůvku Heimaey místo papuchalků racky (splývající se sněhem). Z vrcholku sopky jsme zde sledovali přijíždějící trajekt, na jehož palubě dcera získávala netradiční zelenou barvu, jakkoli moře bylo poměrně klidné. Jediným zaznamenaným "papouškem severu" byla (k mému zklamání) socha na pobřeží.
Protesty dětí dožadujících se teplého koupání vyřešil otec rezervací v nejstarším přírodním termálním koupališti. Dýchalo prvorepublikvou atmosférou plováren a díky slečně v recepci jsme zde zjistili, že obstojně rozumíme polsky. Pramen v pravidelných intervalech vysílal k nebi parní signály, stejně jako proudy poměrně horké vody do přírodního bazénu. Opouštěla jsem jej nerada.
Téhož dne jsme navštivili mnohem známější (malý) Geyzír, "profláknutý" vodopád Gulfoss (s ledovým vichrem) a mnohem přívětivější národní park ?ingvellir, v němž se zřetelně setkávají pevninské litosférické desky. Pro děti se přesto největší atrakcí jevil Pepa - Fotr na tripu, kterého jsme potkali při lovu záběrů tryskající vody. Jakkoli se potomci styděli zapojit do hovoru, po večerech nadšeně sjížděli dva až tři díly jeho cestovatelské série.
Pobyt zpestřil nejmladší potomek, který při jednom z výletů oznámil, že mu nechutnají bonbony; načež skutečnost názorně demonstroval vyprázdněním obsahu žaludku. Opakované projevy nevolnosti později řešil za jízdy do matčiny fleecové čepice, čímž byla dcera značně znechucena. Nečekané pozorování velryb z dáli a tuleňů zblízka celkový dojem ze dne hodně vylepšilo.
Příčina potíží nebyla zjištěna, nicméně tatínek podlehl podobnému problému. Jeho stav zřejmě zapřičinil drobné přehlédnutí při objednávce termálního koupání. Na místě jsme byli upozorněni, že děti pod 12 let nejsou vítány. Pánové se odebrali hledat jiné vyžití, matka s dcerou odpočívaly v bazénu s výhledem na moře. Mé anglické repliky s personálem u sauny dcera později označila za vtipné.
Nenechala jsem se znejistět a při projížďce na islandském koni - nominována na doprovod dcery - čile konverzovala s průvodkyní. Když při popisu místní pozorované fauny došla slova, předvedla jsem tuleně pantomimicky. Na přímý dotaz jsem též musela potupně přiznat, že jsme dosud neviděli polární záři.
Poslední noc suterénní pokojík nabízel tristní výhled ven, nicméně předpověď v mobilu hlásala jasno. Pokusné pozorování oblohy bylo učiněno otužile v pantoflích a tričku na spaní, později se v podobném outfitu přidal probuzený manžel s fotoaparátem, aby magický jev zachytil. Mrazivou noc vystřídalo zasněžené ráno.
Docílení požadované váhy odbavovaného zavazadla se ukázalo mírně problematickým. Zachránila nás konzumace proviantu a bezedné batůžky CabineZero. Až po příletu do Vídně, (kde jsme hodinu čekali na odbavený kufr), jsem zaznamenala, že dceřin palubní kufřík má zip umožňující zvětšení objemu.
Vrátili jsme se plni zážitků, s množstvím fotografií a několika záznamy z letů dronem, které si manžel nedopatřením vymazal a s trochou štěstí později obnovil. Aklimatizace na domácí čas a tempo byla pochopitelně krušná, lež z donucení rychlá.
