kOmický blog CCCLXXXIII.

Poslední dny před vánočními svátky byly nečekaně zpestřeny přítomností dalšího čtyřnožce v domácnosti.

Pondělní večer byl - jako poslední v tomto roce - dokonale obětován bolavým zádům mých klientů, pročež jsem lehce přetažena v úterý bojovala s mírnou migrénou. Záchvat mírné sebelítosti přerušil telefonát maminky oznamující, že pravděpodobně nestihne vyzvednout naše dítě z družiny, neb upadla a asi má zlomenou ruku.

Pár dotazy jsem získala relevantní informace, například že sestra je na cestě k ní a nezbytná vyšetření s ní absolvuje. Podle popisu pádu a otoku končetiny s nepohyblivým palcem jsem soudila, že rentgen frakturu potvrdí. Bohužel jsem se nemýlilla.

Při vzpomínce na vlastní zážitek se zlomeninou kosti vřetenní jsem rovnou navrhla, že vezmeme do péče maminčina psa. Oteklá končetina uvězněná po nezbytném srovnání v sádře totiž pekelně bolí při každém kroku a případné jednoruké venčení na namrzlém povrchu vypadalo především jako výborná šance na další úraz.

Sestra průběžně hlásila stav, v čekárnách s maminkou strávily velkou část dne (především s dalšími obětmi náledí). Synka odpoledne vyzvedl manžel. Když jsme společně přebírali postaršího křížence, vypadala ošetřená akčně, zato doprovod po nemocničním maratonu značně vyčerpaně. Obdržela jsem insturkce na téma skladby krmení, venčení, aplikace léků a čištění zubů.

Půjčený pes jevil cestou překvapivé nadšení; přesně do chvíle, než se k němu u nás na dvoře vrhnul jeho velmi vzdálený příbuzný. Rozjívený mladík s výraznou váhovou převahou dlouho nemohl pochopit, proč si s ním příchozí starší pán nechce hrát.

Společné venčení jsem pojala zbaběle jako procházku po zasněžené louce za zahradou. Maxipes opakovaně zkoušel vyprovokovat staříka k akci; jediným výsledkem snažení bylo varovné vrčení. Střídavě - a zcela zbytečně - jsem okřikovala provokatéra i objekt jeho zájmu. Dcera vypadala velikostí smečky potěšena, ač její zkušenost s venčením byla blízká mojí. Díky sněhu alespoň nebylo nutné umývat psí tlapky.

První noc strávil host v jejím pokoji. Po dvou dnech se pro účely venčení pánové psi již sžili - provokace opadly; zápas venčitele se dvěma vodítky přetrval. V předvánoční atmosféře vyhověl bratr přání mladší sestry a na jednu odpolední procházku vyrazily naše starší děti společně, neb ve dvou bylo venčení snadnější. Považuji to za velmi milé gesto.

Drahý choť, který není příznivcem domácího chovu zvířat, se statečně zdržuje hlasitých protestů a distancuje od péče. Já se neudržela, když nám dočasný obyvatel zanechal v interiéru několik značek a později též svůj otisk na  čerstvé výmalbě u dveří. Jinak se chová způsobně, pominu-li občasné dožadování se přístupu na dvůr a noční hlasité vylizování misky.

Na Štědrý den měla výjimečně všechna zvířata možnost nocovat u dcery. Psi svorně zabrali její postel, později se přidala ještě odvážnější kočka. (Druhá situaci pouze rozumně monitorovala z polstrované židle.) Naše holčička se na omezeném prostoru - buzena opakovaným přemisťováním čtyřnožců - moc nevyspala. Ráno předala kompletní povlečení na vyprání s poznámkou, že obdobnou akci již zopakovat nehodlá.

Při vánoční návštěvě maminky a sestry s dětmi se vyhnanec díval na svoji pochroumanou paní mírně vyčítavě, jakkoli si zranění přivodila právě při procházce s ním. Návratu domů se však nijak zásadně nedožadoval. Zřejmě se privilegovanému starému pánovi zalíbilo sledování maxipsa a koček na dvoře skrze nízké okno v zádveří.

Drobné nepohodlí při pobytu a venčení neseme statečně, i když milosrdný sníh roztál a je nutné psí tlapky umývat. Důležité je nyní především, aby mamince kost správně srostla.