Ne každý může v době energetické krize a nejisté politické situace prohásit s čistým svědomím, že je ve vatě.
My příležitostně ano - jakkoli to není stav, po kterém bych toužila. Naopak opatrně chci věřit, že nedělní (v pořadí již třetí) zvolání: "S vatou končíme!", bylo opravdu definitivní a práce s izolací je skončena.
Poprvé jsem jásala a radostně odkládala respirátor, když jsme usadili rekuperační jednotku a obalili všechny roury směřující k jednotlivým místnostem. Bohužel o týden později jsem v úzkém prostoru za jednotkou opět pečilivě obskládávala potrubí směřující mimo budovu. I tentokrát jsem se domnívala, že naposledy a zbytek bude jen na objednané firmě a foukané izolaci.
Bohužel nad zádveřím, které poněkud vybočuje z půdorysu domu, se stále nacházela izolace původní. Téměř jsem na ni zapomněla během víkendu s chotěm mimo domov. Ale ani příští sobota strávená na kurzu jógy nepřiměla žádného náhradníka, aby mě zastoupil.
Vata na mě počkala. Osvěžena cvičením a rodinným obědem (většinu dopoledne připravovaným za občasných záchvatů úklidu a úkolování potomků), jsem po odchodu návštěvy odevzdaně svlékla domácí oděv.
Muž se v podkroví zabýval dozdíváním, nicméně odstranil bariéru dosud zakrývající nízký prostor pod střechou zádveří, stejně jako část izolace, na kterou dosáhl. Doporučil mi použití brýlí. Když mě na odchodu dcera zahlédla v pracovních kalhotách a bundě, s čepicí na hlavě, respirátorem na ústech a plaveckými brýlemi na očích, neodolala a optala se, zda si mě může vyfotit.
Než jsem obula psem okousanou pracovní botu, byl portrét pořízen. Pevně doufám, že se neocitne na sociálních sítích, (byť je identifikace pod množstvím ochranných pomůcek téměř nemožná). Dcera by měla být vděčná, neb původně byla na luxusní práci otcem nominována ona.
Na půdě jsem objevila zdroj světla a ozářila studeným světlem prostůrek, který by rozhodil každého klaustrofobika. Chvíli jsem zvažovala, zda se čtyřiceticentimetrovým otvorem mám zanořit po hlavě nebo nejprve spustit na sádrokarton nad zádvěřím dolní končetiny.
V průběhu odstraňování žlutých chuchvalců vaty - místy obohacených o ptačí peří, myší bobky a pozůstatky kočičího pelechu - byly uplatněny oba postupy, z nichž ani jeden nebyl idelání. Nejhořsí okamžik představovalo prostrkování velkých kusů izolace ven, neb se mi pichlavá hmota míjela velmi těšně s obličejem.
Nečekaně se dostavil nejmladší synek v pracovním oděvu s nabídku na pomoc. Pokusila jsem se ho nejprve odradit, pak zaměstnat. Jeho práci s řezákem, kterým odstraňoval pochybný lankový kotvící systém jsem protrpěla v obavě, že se zraní. Vytahování zbytků izolace z nejnižší a nejvzdálenější části stříšky odmítl. Trochu se mi ulevilo, když se opět vytratil.
Vzepřena na hliníkových profilech, jejichž středy výhružně procházely hroty šroubů, jsem se hlavou dolů spustila pro poslední zbytky vaty a při soukání zpět se snažila vyhnout kontaktu obličeje s výše trčícími ostrými konci, vděčná za ochranu očí a úst. Drahý choť moji snahu o únik sledoval se zájmem.
Nakonec se mi podařilo zapuštěný prostor vyklidit a opustit, starou vatu odstranit a přesunout do protilehlé části půdy. Nyní věřím, že jsme na aplikaci foukané izolace připraveni. A rovněž věřím, že se další manipulace s izolačním materiálem obsahujícím slovo "minerální" již nikdy nebudu účastnit. Někdo zkrátka netouží býti ve vatě.
