Potíže údajně vzbuzují v člověku schopnosti k jejich překování; pročež jsem operativně přehodnotila svůj dříve zdrženlivý postoj k elektřině.
Díky realtivně včasnému jarnímu objednání dotované domácí fotovoltaické elektrárničky nám byly příslušné panely namontovány na střechu (těsně po zbourání nevyužívaného komínu) někdy počátkem léta. Jejich konečné napojení do sítě, které má údajně proběhnout do maximálně 30 dnů, se z pochopitelných kapacitních důvodů poněkud protáhlo.
Při sdělení časně podzimního termínu připojení poskytovatelem manžel jásal. O něco méně byl později potěšen, když do rodinného kalendáře na stejný den vpisoval služební cestu.
Den předem mi nesměle oznámil, že "zítra večer odjíždí do Plzně" - ideální předstih na domluvu pozdního příchodu v práci. Po letech společného soužití však dokážu pružně reagovat prakticky na vše; nenadálé akce a přesuny nevyjímaje. Naštěstí zadaný interval realizace spadal do raních hodin, což významně zjednodušilo moji logistiku (a naopak zkomplikovalo přesun dětem, které musely neochotně využít ranní autobus).
Chvíli jsem zvažovala, zda je nepověřit tichým odsunem a nevyužít krátké ranní volno k pozdnímu vstávání. Nicméně čtyřnožec vstává pravidelně ve stejnou hodinu a svoji procházku nárokuje. Nadto je značně diskutabilní, zda by byli potomci schopni dům opustit tiše.
Nakonec jsem absolvovala ranní rituály v nezměněné podobě s několika doplňujícími dotazy vyprovodila děti. Následující "volnou" hodinu jsem statečně uklízela, než maxipes hlubokým štěkotem oznámil příchozího.
Pán se zájmem prohlédl obsah venkovní skříňky s elektroměrem označené rudým bleskem, (který na mě má účinek přibližně stejný jako značka pro radiaci). Následně ve dvoře příslušné vyfotil panely a optal se na umístění měniče. Po mírném zaváhání jsme společně vyrazili do sklepa, kde je umístěno veškeré přísušenství, v jehož názvosloví se nedokážu dobře zorientovat.
Na moji důraznou žádost manžel v přední části suterénu, kde jsou umístěny baterie a "zbytek", se synovou pomocí předem úspěšně uklidil. Nepředpokládám, že bychom se k jističi chtěli proplétat přes prázdné třistalitrové akvárium ozdobené komínkem prázdných banánových beden kolem přepravek s uskladněnými bramborami.
Odborník pořídil opět fotodokumentaci, načež odvážně prohlásil, že mám zařízení zapnout. Zaskočena jsem přiznala, že to neumím. Na bateriích ležel návod, což byla jedna možná záchrana. Druhá možnost byla telefonovat manželovi, což slabý signál ve sklepě a absence mobilu poněkud ztěžovaly. Třetí možnost, kterou jsem navrhla, bylo, že to společně nějak zvládneme.
S návodem v ruce a mírnou navigací jsem nakonec všechna tři zařízení uvedla do chodu. U posledního jsem podle instrukce zabrala více, až jsem měla strach, že mi příslušný kus plastu zůstane v ruce. Na blikající panely jsem se pak chvíli zálibně dívala.
Evidentně jsme to provedli správně, pročež se pán - s fotodokumentací sklepní diskotéky - vypravil před dům vyměnit elektroměr. Ujistil mě, že až bude hotov, zazvoní.
Sešívala jsem právě upletený svetr, když jsem byla smluveným signálem přivolána k skřínce s bleskem. Odkývla jsem informaci, že se jedná o zařízení dočasné, neb ta správná se vozí v kontejneru kdesi na moři. Odkývala jsem i údaje, které je možné ze zařízení odečíst, ač jsem ze tří položek rozuměla jen jedné... A podepsala protokol.
Choť mi mimo chabých instrukcí předal dvě vytištěná vyhotovení téhož protokolu, přesto jsem jej raději dvakrát kontrolovala. Po opakovaném ujištění odborníka, že jiné "lejstro" se zkrátka nevystavuje, jsem uvěřila. Vzhledem k nutnosti doložit jej k dotaci by to v opačném případě byl dost problém.
Do kanceláře jsem odjížděla z vítězoslavným pocitem, že jsme to zvládli. A tento slunečný podzimní den si budu navždy pamatovat jako ten, kdy jsem - navzdory respektu k elektrickým zařízením - zprovoznila elektrárnu.
