Příznivé teploty babího léta doprovázené dešti způsobily v lese bujarý růst, což ve mě probudilo zcela nečekanou houbařskou vášeň.
Jako obvykle jsme o víkendu kolem šesté hodiny ranní namířili se čtyřnožcem k lesu. Maxipes jevil nadšení od chvíle, kdy jsem mu na dvoře připnula vodítko, (enthusiasmus pochopitelně znásobil při jeho opětovném odepnutí mimo civilizaci).
S nohama v nepromokavých pohorkách jsem si užívala probouzející se den a řešila hluboké filozofické otázky; přesně do chvíle, než jsem zakopla o první suchohřib. Původní plán sebrat nález do ruky jsem musela záhy přehodnotit. Rozhlédla jsem se v marné naději na výskyt vzrostlého lopuchu; po krátkém zaváhání jsem obětovala vestu, kterou jsem během standardní venčící vycházky zcela zaplnila.
V prvnotním nadšení jsem toho dne vařila houbovou omáčku s knedlíkem a houbovou polévku; přebytky nakrájených houbiček podusila a uložila do mrazáku na horší časy, (které nepochybně nastanou). Rodina změnu v jídelníčku přijala s povděkem.
Příštího dne ráno lilo, přesto jsme opět zamířili s k lesu. Tentokrát jsem se vybavila plátěnou taškou a deštníkem, z neznámých důvodů jsem doma zapomněla nůž. Usilovný liják ustal přibližně ve chvíli, kdy jsme dosáhli prvních stromů. To mě zachránilo, jelikož rozpětí dešníku znemožňovalo průchod mezi stromy. I tak mi po většinu času překážel.
Jakkoli jsme se psem absolvovali shodnou trasu pouze v mírně prodloužené variantě, tašku jsem rychle zaplnila. Podařilo se mi najít i dvě místa s hojným výskytem pravých hřibů. Pod vlivem úspěchu včerejšího oběda jsem chamtivě sebrala i menší bedle na rychlou večeři, (která později rovněž vzbudila překvapivě pozitivní ohlas).
Ke čtyrnožci směřovala smělá výzva, že může místo tahání větví v zemi vyhledávat lanýže - tuto ale velkomyslně ignoroval.
Pro další víkend jsem se na venčení vybavila látkovou taškou i nožem, neb houby nalézám i v případě, že je nehledám. Vyráželi jsme trochu pozdějí, pročež u lesa stály už dvě auta a mezi stromy se pomalu pohybovalo několik postav s košíky. Věrná osvědčeným postupům, držela jsem se cesty. Pes o houbaře projevoval mírný zájem, ale poměrně ochotně uposlechl a nesnažil se je přivítat ani zaplašit.
Při nědělním výletu jsem již žádné houby domů přinést netoužila, (sušící se houby překážely v půlce kuchyně a místa v mrazáku se významně nedostávalo). Pro jistotu jsem tašku s nechtěnými nálezy vnutila kamarádce. Tato při sběru předvedla zajímavou inovaci, když babky odborně stříhala zahradnickými nůžkami.
Čtyřnožec bohužel nádále neprojevil k hledání vzácných hub pražádný talent.
V nadšené houbové atmosféře mi ani nevadilo, že ruce hnědé od zpracovávání hřibů o víkendech na významnou část dne ukrývám do pracovních rukavic za účelem nekonečných prací na půdě. A ačkoli jsem při krájení cibule slzela Izover, cítila jsem cosi jako spokojenost.
