Společenský život nesmí o dovolené zaostávat, naopak je třeba příležitosti využít a případně vlastní vytvořit.
Dovoleno na chatě jsme začali jsme poněkud nespolečensky - odjezdem hostitelky. Zůstala s námi neteř s kamarádem a synovec, nicméně na přilehlých chatách se vyskytovalo početné příbuzenstvo, které jsem většinou rok neviděla, takže jsme sociální frustraci nepodléhali.
Prvním družným počinem byla oslava maminčina svátku. Její úvod jsem netaktně trávila pod verandou, na které se širší rodina bavila; a to kucháním ryb. V rámci urychlení procesu se mi vydali dva příbuzní pomoci, pročež jsem záhy mohla odstranit z těla šupiny a předat oslavenkyni dar.
Další společenská záležitost proběhla s ročním zpožděním. Ač jsem kamarádovi přislíbila návštěvu na vranovské pláži, na realizaci v loňském roce - při našem čtyrdenním pobytu za extrémně neletního počasí - nedošlo. Náprava byla naprosto nezbytná.
Jedním telefonátem jsem prověřila situaci a v dámské sestavě - navrátivší se sestra, neteř a já - jsme odpoledne vyrazily. Nejdříve jsme náš lesní zjev vylepšily ve stánku se šperky z Bali, kde prodávala synovcova spolužačka, posléze se přesunuly na zahrádku hotelu konzumovat víno jižních sousedů. Pan majitel se nám v rámci možností věnoval, prokládaje svoji přítomnost průběžným řešením aktuálně vznikajících problémů. Jeho historky z dob dávných i nedávných byly nezapomenutelné.
Snahu zavčas odjet nám zmařil pozdně odpolední intenzivní déšť, během kterého neteř odběhla zakoupit pizzu k večeři pro své sourozence a bratrance. Po dešti se nečekaně rozjela zábava, značně podpořená nově příchozím - našim "adoptivním bratrem", kterého jsme patnáct let neviděly. (Adoptoval se sám před třemi desetiletími, když našemu otci začal spolu s námi říkat "taťuldo.)
Později se pan majitel jal osobně řešit i obsah našich sklenic a osobní komfort. Oděné do zapůjčených svršků jsme za "bratrova" kytarového doprovodu pěly písně, u kterých jsem často netušila, že znám text. Pouze komplimenty pánů o našem nezměněném vzhledu bereme s rezervou - ovlivněné pozdní hodinou a vetchým zrakem jejich autorů.
Pod vlivem intenzivní nostalgie jsme mlhavě naplánovali, že setkání - snad podpořené více účastníky - zopakujeme. K chatě jsme silně podchlazené a mírně ovíněné doveslovaly kolem půlnoci, což nám její hladoví obyvatelé následující den trochu vyčítali. Byli však umlčeni pizzou k snídani. Synkovi jsem při výtkách pro jistotu předhodila jeho vlastní slova, že nemusím pořád všechno řešit.
V závěru týdne se ohlásil k návštěvě druhý "adoptivní bratr", který trávil víkend ve společnosti nové přítelkyně a řady nevlastních dětí a psů na chatě v blízkém dosahu. (Tento nás prohlásil sestrami v Ostružné před přibližně deseti lety na společné vzpomínkové lyžařské výpravě.)
Tříčlenná smečka psů naštěstí nejevila zájem sežrat dvě místní čivavy, jakkoli měla silnou váhovou převahu. V průběhu návštěvy se žádné dítě neutopilo, což bylo téměř překvapující. Stejně nečekané bylo, že navzdory jejich hlučným vodním hrátkám syn vytáhl ve shodném čase z vody kapra úctyhodné míry.
Děti jsme nahnali na společné focení, pročež máme několikanásobně zdokumentovanou nejen velkou rybu, ale i většinu dětí a psů. K radosti příttomných byla kapříkovi udělena svoboda, pročež při návštěvě padla jen dvě balení sušenek, trocha vína a rumu, (kterým jsme se sestrou připily ještě i po odchodu návštěvy na novou známost našeho "bratra").
Ačkoli místní společenský život dávno nedosahuje legendární intenzity z dob nejvyššího rozmachu, jsem za příbuzné, kamarády, vzpomínky i zážitky vděčná. A - na chatě především - stále cítím, že nás z výšek nebeských sleduje tatínek. Snad zpíval s námi.
