Probíhající letní dovolené, mě přiměli zabrousit v myšlenkách o pár desítek let zpět, a nyní už s úsměvem si připomenout první samostatnou dovolenou mých rodičů. Veškerý volný čas a finance věnovali nám, abychom s bratrem vyrůstali v klidu a pohodě. Samozřejmě jsme byli odměňováni dle zásluh. Za vysvědčení, ochotu, pracovitost a prostě z rodičovské lásky. A tak přišel čas, aby se sami odměnili, že nás ještě nevydědili, a zaplatili si dovolenou na celých 14 dní v Africe.
Já co by mladší z dueta, jsem měla na starosti úklid domácnosti a starost o králíky. Bratr měl na starosti zbylou zvěře, což byli slepice a dvě prasata a to nejhlavnější bylo pro něj vaření. Dostali jsme od našich 1.000 kč, abychom si nakupovali suroviny dle potřeby a neumřeli hlady.
Den D se přiblížil, nejvíce nám byla kladena na srdce umírněnost, udržování pořádku a hlavně žádný večírek. To mě osobně vůbec nenapadlo, protože já jako mazánek, jsem slzela už týden před odjezdem ze stezku, a náladu na nějakou párty s místními spolužáky jsem rozhodně neměla.
Přišlo rozloučení, zamávání a samota s bratrem na 14 dní. Byla jsem ve věku, kdy mi rozkazy a povely jen tak létaly kolem hlavy a už vůbec mě nenapadlo, že pojedu podle bratrova scénáře. Vstávala jsem jak se mi chtělo, podle toho vypadaly pohledy králíků, když jsem je přišla navštívit s krmením. Někdy jsem je viděla i okusovat pletivo ve dveřích, no chvalozpěv za to rozhodně nezasloužím.
Bratr co by kuchta na první den zvolil obědový pokrm guláš. Vůně to byla božská a i tak chutnal. Do druhého dne poněkud zhoustl a tak přišlo naředění a k obědu zase guláš. Třetí den opět guláš i čtvrtý a pátý a šestý a .......... "Prosím tě to budeme jíst jen guláš?" "Jestli se ti to nelíbí tak si uvař sama!" Mé ještě dětské oči přiměli bratra změnit rozhodnutí a pro změnu přidal do guláše hrášek, prý to bude pecka. Další den přidal kukuřici. Už jsem odmítala tu hnědou věc jen potkávat v ledničce a dožadovala jsem se vydání hotovosti, že půjdu nakoupit alespoň základní suroviny. Po odjezdu rodičů jsem totiž stihla všechny sýry, salámy a jogurty zkonzumovat během prvního týdne a prostě bylo potřeba doplnit stav ve skladu. Samozřejmě jsem nedostala ani korunu, protože jídla přece máme dost. Neustálé ředění hnědé omáčky s postupným přidáváním všeho so doma našel, už po 10 dnech ve mě vyvolávalo dávící reflex. Jen projít okolo znamenalo trauma ne celý den. Jak já si přála, aby už naši přijeli.
Po celou dovolenou se pokrmová situace nezměnila. Den příjezdu se přiblížil a já už 3 hodiny před příjezdem stála u hlavní silnice a modlila se, aby co nejdřív přijela má milovaná maminka a něco dobrého mi uvařila.
Po přivítání a obdarování maličkostmi proběhla inventura zásob. V životě jsem neviděla tak velké oči, které mami dokázala vyboulit. Vysvětlila jsem jasně situaci ohledně jídla, a když bratr přinesl zbytek peněz, hotovost činila 975 kč, nestačila se divit proč jsme si nic nekoupili a proč doma není nic krom čehosi v kastrolu.
"Maminko prosím tě už se neptej, udělej něco dobrého, jinak se stěhuji k sousedům."
"A můžeš mi říct z čeho?"
