Neznám nikoho ve svém okolí, kdo by neměl rád řízky. Jednoduchá příprava, dostupnost, možnost vylepšení dle vlastní chuti. I přílohy lze zvolit na několik způsobů. Měla jsem možnost porovnat tento lahodný pokrm i u sousedů v Německu. Musím přiznat, zlatě doma.
S několika kolegy jsme byli vysláni na služební cestu do Německa. Ubytování bylo rodinného tipu v penzionu nedaleko Kolína nad Rýnem. Do práce jsme to měli zhruba 5 km, tak jsme se brzo zorientovali v okolí. Po práci jsme navštěvovali místní obchodní centra, kde jsme jen tak zabíjeli čas. Většina účastníku neuměla ani pozdravit v místním jazyce, proto bylo těžké se nějak zabavit. Televize nám nijak zábavu neusnadnila, knížky nikoho nebraly a karty nás přestali bavit po týdnu neustálého hraní.
Dopřát si kus žvance bylo každý den těžší a těžší. Konzervy, těstoviny či kvalitní české rychlovky, připravené třeba jen v mikrovlnce nám postupem času způsobovali odbor k jídlu. V rámci možností a několika pokusů vytvořit na jednoplotýnkovém vařiči třeba jen vařené brambory se sekanou, byl prostě nadlidský výkon. Pro 12 lidí absolutně nemožné.
Při podrobném prozkoumání okolí kolem bydliště, jsme narazili na restauraci a rozhodli se jít hýřit a normálně se najíst. Já se svojí lámanou němčinou jsem měla trochu výhodu, snažila jsem se maximálně do detailu přeložit jídelní lístek, ale označení pokrmů místním nářečím bylo i nad síly slovníku. Nakonec jsme vybrali cikánský řízek a hranolky. V přepočtu celkem přijatelná cena, ještě jsme se odměnili místním pivem, které nakonec nebylo tak špatné.
Za několik málo okamžiků už před nás postavili talíře plné dobrot. Chutnalo to přijatelně, čech by to nazval žízek zalitý lečem, ale na to, že nikdo z nás vlastně nevěděl co nás čeká, super objednávka. Při druhé návštěvě a profesionálnímu vplutí do restaurace, jsme se rozhodli pro odvážnější výběr. Menu bylo pořád stejné, asi dvacet druhů řízků s různorodými omáčkami. Přeložit jen tak od oka už nešlo nic, já ze strachu objednala to samé jako posledně a ostatní objednali novinky.
Jak říkám, já udělala nejlíp, jeden dostal co si růžového, druhý nějakou hnědou břečku se šlehačkou a třetí, to se ani nedalo popsat. I chuť u všech "novotin" byla tak odporná, že ani po oloupání trojobalu nezmizela. Nešťastné výrazy spolustolovníků byly dostatečnou tečkou za špatným výběrem. Po návratu na základnu se zbytek sestavy "docpal" zásobami z rodné země a pro příště jsme si slíbili, že už se pokusům o nasycení žaludku v jazyce německém vyhnem.
Jiný kraj, jiná chuť, ale jíst řízek s příchutí pardubického perníku z nás prostě nikdo nedal.
To se raději "přežereme" řízků doma!
