Půjdeme na kafe?

Najednou se v mém časovém harmonogramu objevil den volna. Píšu hned kamarádce jestli nepůjdeme na kafe. Souhlasí, jen si ještě nechává prostor kdy přesně a hlavně kam. V den uskutečnění "drbacího sedánku" ještě posílá sms kdy přesně. Jenže já spím, a tak s odpovědí přijdu raději sama až po několika hodinách osobně. Při dolazování detailů, ještě připozveme další adepty, a po několika telefonátech je sestava plně hodnotná. "Prosím vás, ale jen na chvíli, zítra musím ráno fungovat". To je jasný i já vstávám v šest ráno a nechci nikde dlouho sedět.      

Další problém nastal kam jako půjdeme. Navrhuji, že bychom mohli do mojí nové práce. Je tam klid, vesnické prostředí a hlavně nás tam nikdo nezná. Vzhledem k tlupě, která se sešla, je riziko drbů veliké. Všichni souhlasí, ještě sehnat někde otroka, který nás tam doveze. Všechno zařízeno, taxi jsem sehnala, teď jen sebe trochu zkulturnit a můžeme vyrazit.

Nalodili jsme se do obrovského auta ford, značka nejmenší co může být a vyrážíme. Moje navigační schopnosti jsou na vysoké úrovni, tak že cestou tam najedeme 30 km navíc. Snesu vlnu kritiky, a už všichni usedáme na venkovské terase k prvnímu drinku. Káva se jak si nekoná. Trochu jsem to tušila už na začátku večera. Tak co, dlouho jsme se takhle nesešli, tak nebudeme srkat kávu.

Pár fotek na začátek, vtipné hovory létají od každého, tohle asi nedopadne dobře. Nenápadně se vytrácím za mužským plemenem na kukačku a nakonec nastěhuji všechny dovnitř. Už je přeci jen pozdější hodina a nerada bych rušila sousedy ze spaní. Vrháme drobné do jukeboxu a snad i předstíráme tanec. Pohyby začínají být nekontrolovatelné, jsme všude a nikde, vůbec netuším proč, vždyť toho vína jsme tolik nevypili.

Konečně přišel nápad jet domů, leč během jízdy někdo "moc chytrý" zavelel, že pojedeme ještě na disco. Fakt pecka nápad. Nejprve nemůžu nikoho najít, pak hledám zbytky svých věcí a nudou balím vyhazovače, který by mi mohl dělat tátu. "Já mám hlad, ty jo já taky". Znova se přemisťujeme do prostor, kde to tak krásně voní. Rychle něco do ruky a vážně honem domů. Hodina H, což je můj nástup do zaměstnání se rychle blíží a já chci alespoň dvě hodiny spát. 

Opět jsem zklamaná, jedeme ještě za kolegou, co má noční. Tady moje vzpomínky začínají pokulhávat.

Ráno se probouzím šokem "neeee já zaspala". Není divu, když jsem si budíka nařídila na sobotu a on je jaksi čtvrtek. Volám, prosím, slibuji, leč nikdo mě odvézt nemůže. Většina je na tom stejně jako já nebo ještě spí, zbytek zodpovědně pracuje. Po domluvě s kolegyní a příslibu dárku mile počká, než se milostivě dostanu do práce.

Uvařím kávu a začínám zjišťovat info, které mi trochu uteklo. Tak trochu se začínám rdít, už raději nechci nic vědět.

Teda chci, nevíte někdo kde mám občanku?