Pohodička

Relax zvolený na sobotní večer s mými přáteli byl jednoduchý. "Sednem na terásku, dáme něco na zub, drinčík a pojedem brzo spát." Výběr lokality byl co nejblíže, nikdo z nás nechtěl daleko cestovat, natož ještě jet "štreku" od vesnické domoviny. "Pojedem do Sušice k Baronovi."

Po hodinovém čekání na dva opozdilce jsme konečně vyrazili do místa určení, kde nás překvapilo prázdno a klid, alespoň nebyl problém se někam usadit. Obsluha byla poněkud nevrlá, tak jsme si rychle objednali vše potřebné a nechali ho relaxovat na židli za barem. Čekání na jídlo jsem si krátili různě, jako děti jsme do všeho cvrnkali, brblali a smáli se jako banda neurvalců. Přiznávám, že jako nejstarší účastník a hlavně servírka jsem se snažila "stádo" upokojit. 

Po snězení výborného jídla a to opakuji, že jsem si opravdu moc pochutnala na těstovinách se špenátem a lehkém zeleninovém salátu. Některý dobrodruh objevil soutěž na letáčku. Za objednání dvou panáků tequily přívěšek, za tři sklenička a za pět panák zdarma. Bylo jasné jak to dopadne. Hodinu či dvě popíjení panáků vyústilo k plnému stolu přívěšků, volných panáku a slupek od citronu. Obsluhující chlapec už začal chytat "lehkou" nervozitu. Přirovnala bych to k otevřené kudle v kapse. Moje snaha se minula účinkem a krocením ostatních jsem je nakonec ještě více popíchla k dalším aktivitám.

Opět nevím kdo dostal nápad jako třešínku večera, objednat zmrzlinové poháry. Obávala jsem se, že půl hodiny před zavíračkou dostaneme maximálně účet, leč vrchní se slovy "jdu to zkusit" odešel do kuchyně. Nemají to jednoduché, kuchyně je umístěna v prvním patře a okna vedou na terasu. Nenápadně jsem nakukovala do okna, bylo otevřené a občasný stín naznačoval, že je tam ještě živo. Po chvilce se ozval takový řev, že jsme všichni okamžitě ztichli. Já jsem naprosto rozumněla kuchaři, který už se viděl jak si dá jedno orošené po směně a najednou se vyvalí objednávka na poháry. Oknem začalo létat lehké vybavení kuchyně, a slova která linul z úst se sem psát nemohou.

Všichni si uvědomili, že přehnanost našeho sedacího večírku už by měla skončit. Počkali jsme na zmrzlinu, rychle zaplatili účet s dosti tučným dýškem a pakovali se pryč.

Při odchodu jsme ještě předpaltili kuchaři pět "kousků" jako poděkování a omluvu, a rychle opustili prostor restaurační. Samozřejmě v bezpečí chodníku smích nabral obrátek takových, až jsem se bála, že nás budou policisté legitimovat.

Nic naplat, ať si každý zkusí řemeslo hospodské a pochopí, že tohle opravdu není žádný med a psychická odolnost zaměstnanců je na místě.

Teď si musíme najít jiné místo na relax, protože sem dlouho přijít nemůžeme.