Pracovat v kavárně, pro mě, milovnici českého turka, bylo příjemné zpestření hospodského zaměstnání. Vůně čerstvé namleté kávy, příjemné pološero, zákusky a ve vhodnou dobu zapálený krb, na mě působilo tak blahodárně, že se mi mnohdy nechtělo ani domů.
Velmi rychle jsem se zapracovala při výrobě kávových tekutin a po měsící pracovního nasazení jsem již dokonale ovládala celý sortiment. Po zjištění, že se vlastně jedná jen o teplou nebo studenou mléčnou pěnu, jsem bravurně připravovala objednané tekutiny.
Každý den navštěvovali naši kavárnu, jak to říct, spolky důchodkyň, které se opravdu každý den ptaly, co že to máme všechno za kafe. Ze začátku jsem to brala s lěhkým úsměvěm, pak už jen přirozeně "debilním" výrazem a po roce působení jsem chtěla odejít jinam. Každý den převyprávět celý kávový lístek by položilo i vola, zvlášť v případě pravidelných klientek.
Naučila jsem se být otupělá k dotazům jestli budeme mít ještě nějaké jiné příchutě než ty čtyři, které doposud. Na název kávy jsem už reagovala jen poukázáním na firemní logo a na "dýško", které bylo jen v případě narození vnoučete už jsem ani nečekala. Pěti hodinové návštěvy "babiček", které vydrželi u témat z časopisů, se stali takovým rituálem, že mě začali považovat za vlastní vnučku a to teprve začalo být peklo.
Proč jsem učesaná tak a tak, proč nenosím zdravotní pantofle, co ty kruhy pod očima, nesmím ponocovat atd. Rozebírat to nemá cenu, jen doufám, že v jejich věku nebudu stejná, to bych se raději zavřela na samotku a neohrožovala ostatní důkladnými dotazy.
Po určité době, jsme začali rozšiřovat sortiment a vedení se rozhodlo pro obědové menu. Pro mě to bylo tak trochu vysvobození. Kolotoč hostů se protočil jiným směrem, pravidelní strávníci pouze spěchali se servírováním, aby stihli návrat zpět do svého zaměstnání bez překročení obědové pauzy.
Bylo to plodné období, od naší kuchařky jsem se naučila pár "tríčků", co i ze mě udělalo pomalu poloprofesionála. Jediné s čím jsem měla v tomto období problém, byly návštěvy turistů. Některé druhy jídel nebylo těžké lámanou němčinou přiblížit Helmutovi či Ute, ale oříškem byli české krajové dobroty.
V případě nouze si jeden musí poradit sám, tak že přátelé "strážnický verbuňk" ..... "das ist unzere čechyše mišmaš"
Dobrou chuť
