Už jako malá jsem inklinovala k výčepnímu zařízení. Spolu s babičkou jsme pravidelně chodívaly každou neděli s dvoukolákem dědovi pro basu piv. Hospodský byl velice oblíbený a široko daleko proslavený svým přístupem ke "štamgastům". Jeho obrovské srdce a každodenní úsměv mě utvrzoval každým rokem, že tohle zaměstnání chci jednou dělat.
Uplynula už řada let od dětsví spokojeného a já nastoupila co by servírka do restaurace v krytém bazénu. Jako nevyučená jsem každým dnem nabírala zkušenosti a byla lepší a lepší. Práce mě velice bavila, každý den jiní zákazníci, každý den nové postřehy, byl to prostě splněný sen. Postupem času a vystřídání několika provozoven, jsem se přestěhovala do Plzně, kde jsem i nadále vykonávala a vykonávám tohle řemeslo doposud.
Je až s podivem kolik zažiju radostných, smutných, vyčerpávajících, mlsných, ale i do nebe volajících okamžiků. Na jednu stranu se není čemu divit, upustila jsem tak trochu od kouzla restaurací a pracuji v klasických "nalejvárnách" kde to prostě běží jak na páse, který nemá konce. Učit se cizím jazykům, abych vyhověla většině klientely je nemožné, tuhle myšlenku jsem zahnala po půl roce práce a raději začala používat znakovou řeč. Je to mnohem méně vyčerpávající.
"Dobrej dáte si?"
"Pivo"
"A jaké?"
"Velké"
"Ano a jaké?"
"Studené"
Při výběru z pěti druhů točených piv, jsou tyhle odpovědi naprosto nápomocné a chuť rozbíjet, ničit a nadávat v hrudníku roste a soptí. Umělý úsměv alespoň z části zamaskuje pocit beznaděje a vyčerpanosti. To už jeden neví jestli se smát, brečet a nebo vzít batůžek s osobními věcmi a utéci co nejdále síly stačí. Není každý den ovšem tak černý jak to vypadá, jsou totiž mnohem černější.
"Dobrej dáte si?"
"Vídeňskou kávu prosím."
"Promiň te, děláme jen preso a turka."
"A lathe?"
"Ne jen preso a turka."
"A kapučíno?"
"Ne jen preso nebo turka, jinou kávu neděláme."
"A ledovou se zmrzlinou?"
"Ne my už neděláme žádnou kávu, sbohem."
Vyčerpaná hlavně po psychické stránce přemýšlím, jestli mluvím špatně sama? Pak přijde další otázka, chci ještě chodit takhle vydělávat peníze? A pak samozřejmě při cestě domů usednu i já někam k pípě a dívám se jestli to je všude stejné, tedy v provozovnách "knajpového" typu., nebo je chyba ve mě. Ve většině případů do posledního puntíku stejné. Je až s podivem, že někteří velmi zocelení obsluhující se ještě upřímně smějí. Buď jsou zaměstnáni krátce, nebo je jim to jedno, nebo snad na něčem "jedou"?
Hospodské řemeslo bylo a snad ještě bude pro mě svaté, pan vrchní jako okrasa restaurace, psycholog a stratég, výborný hospodář a předvídatel? Bude to už jen rarita?
Omluvte mě jdu psát scénář.
Obsluhovala jsem české blbce
