Dodatek

Nejsem a nikdy jsem nebyla novinářkou. Moje psaní a můj humor je pro mé přátelé mnohdy denním chlebem od vytržení z povinností. Nikomu necpu a neprosím, aby mě četl. Snažím se jen o to, koho to zajímá, aby se na chvíli zastavil a přečetl, byť jen dementně napsaných pár odstavců i s hrubkami. Nejsem žádná literární umělkyně, jen popisuji okamžiky, které se mi v životě stanou. O pravopise se bavit nebudu, na něj si budu dávat větší pozor, abych někomu nepřivedla infarkt. Je to ostudné přiznávám, ale nikdo nejsme dokonalý. Omlouvám se, jestli jsem někoho urazila, ale kdo nechce tak mě nečtěte, aby vám nebylo ještě hůř.

Je tu spoustu blogů každý den a právo volby je jen na nás, koho číst a koho ne, každého zajímá něco jiného. Jestli se moje psaní zakládá na pravdě nebo ne, to musí posoudit čtenář sám. Blogy píšu, abych vykouzlila někomu úsměv na tváři, někomu dala důvod k zamyšlení a někdo si jen zaklepe na čelo. Píšu proto, že každý den okolo sebe vidím jak život hází kmeny pod stromy osobám všude na světě. Zastavit se a jen tak se na někoho usmát je snad už rarita. Jak potěšující je pocit, když jdu po noční domů a paní co prodává časopisy se na mě usměje a s přáním hezkého dne pozdraví, přičemž ji vůbec neznám. 

Zastavte se na chvilku a přemýšlejte sami, jestli nejsme příliš strozí k obyčejnosti vlastní.

Budu psát pořád, i když se to někomu nelíbí, protože mě to baví, a i jeden kladný komentář mě žene dál, protože jsem úplně obyčejná selka z vesnice, která se chce jednoduše smát a něco se naučit.

Chci prostě žít tak, aby mi bylo dobře