Ještě před několika lety, jsem pracovala jako servírka na Šumavě. Bydlet u rodičů bylo výhodné pro vlastní pohodlí a pracovat nedaleko, znamelo méně nákladů na dopravu, brzký návrat domů a spoustu času na přátele. Vhodná pracovní místa se v tomto kraji snad dědí, tak že "lov" po něčem lepším byl tak trochu boj o oheň.
"Hoj, prosím tě kámoška potřebuje na léto servírku, ty neděláš, nechceš tam zajít, slušně platí a brigáda dobrá ne?" Výhoda je mít dobré kamarády, kteří na vás nezapomínají. Druhý den jsem se vydala na průzkum terénu, zjistila jsem po prvním obhlédnutí, že je to celkem pěkná restaurace, s dosti obsáhlým jídelníčkem, ale tak léto tu přežiju. Majitelka byla tak trochu moje známá, slovo dalo slovo, domluvila jsem se tedy na dvouměsíční brigádě a jela se domů připravit na druhý den, jako že první pracovní.
Určité nabité zkušenosti mám, nebála jsem se tedy postavit za bar a začít pracovat. Postupem času jsem zjišťovala určité nedostatky, které jsem se občas snažila protlačit na poradách, které byly strašně důležité pro chod restaurace. Nějak se minuly účinkem, jak se říká, komu není rady tomu není pomoci.
Pan kuchař měl určité znalosti, ale o to více starostí se svou rodinou, které převršovali jeho pracovní výkony. Jídla mexická připomínala jídla italská, kuře na paprice chutnalo jako segedín, důležité prostě bylo všechno prodat. Hosté k nám začali chodit už jen ze zvědavosti, co se za názvem pokrmu vlastně bude skrývat.
Nevím kdo přišel s nápadem rozšířit už tak přeplněný jídelníček, najednou přibylo krokodýlí maso, žralok a dokonce i žabí stehýnka. Jen jsem na ně koukla a s odporem vzkázala do kuchyně, ať mi jídlo dávají na bar, já tam chodit nehodlám. Rozumím, že každý máme jiné chuťě, toužíme ochutnat něco netradičního, je to asi má chyba, že můj žaludek nepřijme ani pohled na něco co mi doma skáče po zahradě.
Vyrovnávala jsem se s tímto rozhodnutím celkem statečně, po překonání ostychu jsem dokonce odnesla kuchařovi po obědě kávu. Při rozhovoru mi jen tak mimochodem sdělil, že o víkendu si sebou musí vzít děti, protože manželka přijde na brigádu mýt nádobí a oni nemají hlídání.
V sobotu už mě tedy po ránu čekala celá rodinky, usměvavá paní, vysloužila matka s "plotnovým úsměvěm" a dvě ratolesti, děvče vypadalo celkem rozumně, za to chlapec už místo pozdravu vyplázl jazyk, říkala jsem si jestli neuteču teď tak už nikdy. Tušila jsem hned od pohledu, že tohle dítě budu chtít snad i zabít. Nejen že celý den řval tak, že jsem hledala lepící pásku na utlumení jeho sopránu, ale všude běhal, do všeho strkal, na povely nereagoval a neustále vyžadoval posluhu. Soudě mého výrazu bylo jasné, že celou situaci bude nutné nějak řešit, dřív než bouchnu. Matka jeho vlastní nakonec přinesla počítač a pustila dítku hry. Neuvěřitelný obrat, tři hodiny ticha, ve kterých jsem nerušeně pracovala a věnovala se zákazníkům mi nakonec začali přinášet i finanční odměny, přestala jsem se totiž tvářit jako masový vrah.
Po ukončení směny jsem ukončila předčasně i smluvenou brigádu, vysvětlení ani nebylo potřeba, paní majitelka měla tu čest poznat dítko již dříve.
Roznášet kuňky a poslouchat tetoooo, tetoooo je snad jen pro ty největší borce.
