Záchvat sebereflexe mě obvykle popadá ve třech případech: Když po delší době vidím kamarádku, která vypadá zkrátka úžasně. Když je mistrovství světa v atletice. A když se vidím na aktuální fotce. To vše se teď stalo.
A já se rozhodla, že do sytosti tedy musím přestat aspoň jíst. Vyděsila mě tuhle věta v nějakém tom chytrém časopise: „Co nezhubnete do roka po porodu, to už nejspíš neshodíte nikdy“. Což znamená, že už mám jen pár týdnů na neutralizaci škod.
Hloupé je, že nevím, kam bych vlastně měla svou váhu směřovat. Sporná je už ta otázka „původní hmotnost“. Při mém prvním těhotenství jsme o ní s Šampónem vedli vášnivé debaty, které jsme dodnes uspokojivě neuzavřeli. Já stále tvrdím, že jsem přibrala d e c e n t n í c h pětadvacet kilo. Šampón drze prohlašuje, že to bylo skoro třicet.
Já totiž počítám celkový přírůstek od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. On rozdíl mezi mou nejnižší váhou v průběhu těhotenství a tou v den porodu. Marně mu vysvětluju, že když jsem za první trimestr doslova vyzvracela skoro pět kilo a byla kost a kůže, nebyla to moje přirozená váha, kterou bych jinak dokázala bez problémů udržet.
No a startovní čára s Matýskem byla zas o něco jiná, protože jsem otěhotněla pár dnů po Vánocích, v době, kdy moje váhová křivka dosahuje ročního vrcholu.
Metr je přísný metr
Další problém je, že hlídat si váhu je vlastně blbost. Jenže většina nás ženských je na to zkrátka odjakživa zvyklá, protože je to nejjednodušší. A čísla na váze dokážou udělat tak velkou radost! Psychologicky je totiž obrovský rozdíl, jestli ráno vážíte 70,1 kg, nebo 69,9. Přitom je to výkyv zvíci jednoho hovínka a na těsnosti kalhot se to opravdu nepozná.
Když jsem se vykašlala na váhu a hlídala si míry, jak se dnes doporučuje, stala se ze mě záhy jedna velká chodící deprese. Jednak neumím zacházet s metrem, protože při třech měřeních v pase po sobě mi vyjde pokaždé jiná hodnota.
A hlavně nejsou výsledky tak rychlé. Měřit se denně je k ničemu. Čekáte dva týdny, upínáte se na den D jako pes na kost, a když konečně nastane, výsledek je minus půl centimetru přes boky. Pak se jen podíváte na oschlý rohlík ve výloze pekárny a je to pryč.
Některé ženy si aktuální kondici hlídají podle oblečení. Mají jeden kousek, podle jehož stupně volnosti/těsnosti poznají, jak na tom zrovna jsou. Upřímně nevím, jaký kousek bych k tomu musela ve svém šatníku vybrat.
Obsahuje totiž buď úplně volné oblečení, které jsem nosila jako těhotná, anebo oděvy z pravěké éry před dětmi, které prostě důstojně neobleču. To bych rodině nemohla udělat. Plus pár tepláků, které jsem si koupila v Lidlu. To je totiž jediný obchod (i) s oblečením, kam se momentálně s dětmi dostanu. A jaký je to svátek!
Když jsem porodila Honzíka, dala jsem si závazek, že si nekoupím nic na sebe, dokud nebudu na původní váze. Sotva se mi to podařilo, než jsem se stihla rozkoukat, Šampón zařídil tah Matesem a z nákupů nic nebylo. Jakmile byl Matýsek venku, měla jsem v plánu stejný postup. Jenže mimino si lebedí na světě deset měsíců a já ta poslední tři kila prostě dolů nedostanu a nedostanu. A protože už je srpen, čili Vánoce za dveřmi, a v zimě oblečení z principu nekupuju, nebude z toho letos už nic. Je to nějaká záhada, že v kterékoli životní fázi ženy říkají, že by potřebovaly shodit „tak tři kila“. Na to jsou i studie, fakt.
Počkej, až… prostě nežer
Obdivuju mámu, která je ke mně sice jako správná matka zdravě kritická, ale zároveň se mě snaží utěšovat a hledá stále nové mezníky, kterými by mi dala naději. Kdykoli jsem si od porodu stěžovala, měla po ruce postupně věty: Počkej, až bude po šestinedělí. Počkej, až bude prcek líp spát a víc se vyspíš. Počkej, až bude jaro, to půjde samo. Počkej v létě, to už budeš kočka.
Jenže teď už je chudák v koncích, protože léto pomalu končí a jediná kočka široko daleko je naše Kobliha. A tak máma s posledními zbytky invence vytáhla větu: „Počkej, až nebudeš kojit.“
Pravda je, že bez kojení bych mohla snížit příjem nějak razantněji, protože NEŽRAT je to jediné, co na mě platí. I kdybych sportovala od rána do večera, a že se rozhodně neflákám, dokud jím, jak jím, k ničemu to nebude.
Jenže zatímco Honzík se odstavil v roce tak nějak sám, protože mu vetřelec v mém břiše změnil chuť mlíka tak, až mu ho znechutil, Mates vypadá, že bude sosat donekonečna.
A já mu to zatím s radostí dopřávám. Pořád si říkám, že ta kila vždycky nějak dořeším. Ale ty krásné chvíle, kdy kojím miminko, ono na mě s tou bezmeznou důvěrou dívá, svírá mi ručičkama moji ruku a pak pozvolna usíná, už asi znovu nezažiju. A byla by škoda se o ně připravit.
