Jeden z mých prvních blogů na tomto serveru se
téměř na den přesně před rokem věnoval Velké pardubické. Letos jsem ji opět
viděla jako přímý divák na závodišti a mám-li ji charakterizovat jedinou větou,
je to tahle: Byl to největší sportovní zážitek mého života!
Počasí letos popravdě moc nepřálo. Z Prahy jsme vyjížděli ještě docela za sluníčka, v Pardubicích se ale nebe úplně zatáhlo a na trať i diváky dopadaly s krátkými přestávkami provazce deště. Letos jsme prozíravě přijeli o dost dřív, takže jsme ještě patřili mezi ty šťastné, kteří parkovali na dočasně uzavřené silnici přímo vedle závodiště a nemuseli se složitě dopravovat kyvadlovou dopravdou z letiště. Už v poledne jsme proto byli v areálu a viděli až na první dva dostihy všechny závody, které se ten den běžely.
Hned zkraje jsme si s přítelem každý symbolicky vsadili. Už to ale dělat nebudu! Můj vnitřní hlas (a taky nostalgie) mi našeptával vsadit si na veterána Váňu. Nakonec ale nad pocity zvítězil pokus o racionální zhodnocení situace a své peníze jsem investovala do Hirsche – tedy nešťastníka, který jako jediný nepřekonal Taxis. Přítelova volba pak byla opravdu smutná – doufal v konečně šťastný příběh Marka Stromského a vsadil na Shirley. Ach jo… Po závodě jsme se shodli, že už sázet nebudeme, protože zřejmě nosíme smůlu – loni to „odnesl“ Amant Gris.
V jednu hodinu jsme obsadili luxusní místo přímo v první linii u cílové roviny. Naproti obří obrazovka, krásný výhled na Taxis i pár dalších překážek, veškeré dění přímo před očima. Vybojovanou pozici jsme ovšem museli bránit tělem i duší, s přibývajícím časem se nás neustále někdo snažil vystrnadit. Visela jsem na plotě jako opice a bránila se před lokty holky stojící za mnou a kabelkou asi šedesátileté babči, která se urputně škrábala na drátěnku vedle mě.
Drželi jsme se zuby nehty skoro dvě a tři čtvrtě hodiny bez ohledu na zimu a déšť, ale stálo to za to! Při představování koní už jsem napětím ani nedýchala. Pak bylo odstartováno!
On to dokázal, dědek stará!
Dostihy během roku příliš nesleduji a věnuju pozornost spíš parkurovému skákání, ale ten moment, který přijde jen jednou za rok, je prostě něco neopakovatelného. Letos rekordní pole pětadvaceti koní se řítí na Taxis rychlostí 60 kilometrů v hodině. Uši zaléhají z řevu lidí, ale i přes něj je slyšet dunění, které mají na svědomí pádící kopyta.
Zatínám pěsti a celá se klepu. V průběhu dostihu je to spíš strachy, u každé překážky instinktivně zadržím dech a po ateisticku se modlím, aby všechno dobře dopadlo. Opravdové užívání si závodu u mě přichází až v cílové rovině, kde je pravděpodobnost nějakého neštěstí opravdu mizivá.
Už na třetí překážce před cílem ale hystericky ječím stejně jako celý třicetitisícový dav – to když se ukazuje, že Josef Váňa to má opravdu skvěle rozjeté a jde do vedení! Myslím, že bez ohledu na to, jakému koni fandil před startem, teď každý na pardubickém závodišti povzbuzuje jen a jen Tiumena s šestapadesátiletým matadorem v sedle. Lidé mají rádi vítězství. Ale ještě raději mají PŘÍBĚHY.
Ovace pro žokeje, kterého kolegové i dostihoví odborníci opatrně volenými slovy posílali do jezdeckého důchodu, neberou konce. Pro mě jsou obzvlášť příjemné i další momenty. Vítěz doběhl do cíle lehce, aniž by Váňa sáhl po bičíku (mávnutí okolo těla tak, aby to kůň zaznamenal, je zcela postačující). Žokej Bartoš vypadal, že má z vítězství starého mazáka ještě větší radost, než kdyby vyhrál on sám. Dostih dokončilo celkem osmnáct koní, což je nejvíc v historii. Někteří byli zadrženi, když jejich jezdci realisticky zhodnotili své šance a nesnažili se o úspěch za každou cenu na úkor čtyřnohých bojovníků.
Smůla, nebo prostě osud?
Pak jsou tu ale události velmi smutné. Během dostihového programu zahynuli tři koně. Je to jistě pádný argument pro všechny odpůrce dostihů a emotivní diváky, kteří se kromě jediného dne v roce o koňský sport (a mezi ten nepatří jen dostihy, ale řady dalších odvětví) vůbec nezajímají. Měli by si ale jednak porovnat statistiky úmrtnosti koní v celkovém poměru k počtu dostihů, které se konají, a jednak – a to především – si uvědomit, že kdyby tohoto sportu nebylo, nebylo by časem ani koní. Tomuto tématu se chci věnovat zvlášť v dalším blogu, protože soudě podle diskusí pod články o Velké je to věc, která si zaslouží víc než dvouřádkový komentář.
Picador, Gawain a Shirley. Ubezpečuji každého, že jejich trenéři, jezdci a majitelé se na ně v tu smutnou chvíli nedívali jako na pontenciální zdroj peněz, ale jako na čtyřnohé kamarády. A jejich ztráta je pro ně velmi bolestná. Není to tak, že by o ní za pár minut nevěděli. Budou si ji připomínat stejně, jako by jim zemřel někdo blízký.
Příběh Shirley je obzvlášť tragický. Respektive příběh hřebčína Albertovec. Loňský vítěz z této stáje Amant Gris byl diskvalifikován, kůň Klip zahynul, zemřel i jejich majitel. A Marek Stromský? Je to opravdu takový smolař, nebo to má někde napsáno v osudu? V posledních třech ročnících Velké byl u tří koňských smrtí. O té letošní toho zatím moc nevím, ale předchozí dvě rozhodně nebyly výhradně jeho chyba.
Říká se, že vyhraje-li kůň, je to z devadesáti procent jeho zásluha. Pokud pokazí skok, je to z devadesáti procent chyba jezdce (většinou v tom, že ho na překážku špatně navede). Nechci ale nikoho soudit.
Před třemi lety odnesl Stromský s Cieszymyrem chybný manévr jezdce Myšky při nájezdu na Taxis. V šedesátikilometrové rychlosti už toho mnoho nezmůžete, a pokud vám cestu zkříží jiný kůň, nezbývá než se modlit.
V loňské Velké objel Stromský s Amant Grisem špatně točný bod a dva koně ho ve špatném kursu následovali. Klip byl ale z ideální stopy vytlačen jiným z účastníků, který zazmatkoval. Přesto ho jeho jezdec přiměl ke skoku, ačkoli v tomto případě ještě byla šance koně zabrzdit. Jenže – řekněme si upřímně. Kdo z žokejů by nezariskoval, že skočí i z ne úplně výhodné pozice, pokud běží Velkou?
Proto mi připadá trochu nefér Marka Stromského odsoudit, jak to mnozí udělali. Nosí smůlu, neměl by jezdit, volají mnozí. Pravda, pověrčivé jedince to odradit může. Ale trenéry a majitele by nemělo…
Věk je jenom číslo - pro někoho
Naštěstí byly ve Velké i mnohé úsměvné momenty. Když Václav Klaus přicházel předat cenu vítězi, z davu okolo nás se místo potlesku ozvaly výkřiky: „Vašku, už to podepiš!“
A když pan prezident začal se svým projevem, ujalo se skandování: „Pepa na Hrad!“
Hlava státu ale nakonec snesla celkem důstojně fakt, že polovina jejího proslovu zanikla v potlesku určeném pro někoho jiného.
„Teď už dá snad konečně pokoj,“ smál se v rozhovoru pro Českou televizi Váňův syn Josef.
Při pohledu na rozjásaného Josefa Váňu, který nevypadal vůbec unaveně, jsem si vzpomněla i na zážitek z předchozího dne. Byli jsme s přítelem na běžeckých závodech v Louňovicích u Prahy. Šlo o amatérské klání, v chladu a dešti se na patnáctikilometrovou trať Voděradskými bučinami vydalo necelých třicet nadšenců. Jedním z nich byl i šéf IKEMu, profesor Jan Pirk. Tomuhle dlouholetému nadšenému běžci je 61 let, přesto strčil do kapsy většinu o polovinů mladších závodníků! V cíli vypadal spokojeně a nadšeně s ostatními rozprávěl o nástrahách trati a potěšení, které mu běh přináší: „Nepotřebujete hřiště, soupeře, žádné speciální vybavení – pouze dobré boty. Běh dává svobodu.“
Oba tihle pánové jsou pro mě důkazem toho, že všechno jde, když se chce. Že věk je jenom číslo. A že sport je úžasný prostě proto, že přináší radost – bez ohledu na to, jestli se účastníte prestižního závodu evropského významu, nebo lokálního klání, kde je cenou pro vítěze často „jen“ potlesk a uznání ostatních.
